Červený drak

                 Ve velkém přeplněném sále Baltimorské filharmonie právě začíná koncert klasické hudby. Vše je v pořádku až do chvíle, kdy má nastoupit sólová příčná flétna v rukách Benjamina Raspaila. Tento flétnista bohužel hraje více než špatně a dirigent doufá, že je jediným mužem, který hudebníkovu chybu zaslechl-marně. V osmé řadě u uličky sedí muž a s každým falešným tónem onoho rádoby muzikanta pokřiví svou tvář, jakoby snad snědl něco špatného. O týden později naservíruje Raspaila filharmonické radě. Kdo ještě by chtěl hrát před Hannibalem Lecterem jako břídil?

                 Další pokračování Mlčení jehňátek a Hannibala, první episoda této kanibalovské trilogie, bylo svěřeno režiséru Brettu Ratnerovi, který má na svém kontě snímky jako například Křižovatka smrti a Křižovatka smrti 2. A ačkoli knižní předloha Thomase Harrise slibuje mnoho a totéž i herecké obsazení filmu, je Červený drak průměrným filmem, což může být pro některé fanoušky Hannibala Kannibala velkým šokem, stejně jako tomu bylo i u mě. Dokonce i pokud budeme Draka považovat za samostatné dílo (tedy jestliže jej budeme soudit bez Hannibala a Mlčení), nevyjde nakonec z válečné řady mezi sebou bojujících komerčních snímků ani zdaleka s čistým štítem.

                  Většinou úžasně hrající herci působí v Ratnerově snímku nakysle a ohraně. Když tu teď nad tím tak přemýšlím, neubráním  před tímto tvrdým verdiktem ani Anthonyho Hopkinse, který místy hororově přehrává, což je jediné, co by vás na něm mohlo skutečně děsit. Oproti Hopkinsovi byl výkon Ralpha Fiennese skvělý a myslím, že budu mluvit za většinu diváků, když řeknu, že se z Francise Dolarhyda pod Fiennesovýma rukama vyklubal opravdu prvotřídní magor( ženy si asi užili obzvláště některé scény:o)). Will Graham, v podání Edwarda Nortona, také nedopadl zdaleka špatně a to i přes Ratnerovi neshody s hercem(sem tam je možné spatřit nenávistné pohledy kamsi za kameru). Harvey Keitel je ovšem nejméně zažraný do své role Jacka Crawforda a celý film to vypadá, jakoby vůbec netušil, co se po něm chce(údajně to tak bylo i na place při natáčení). 

                     Vzhledem k tomu, kolik mají Harrisovi knihy předností, není Červený drak opravdu nic zvláštního. Brett Ratner nám předhazuje pohled na geniálního psychopata (psychopaty vůbec) velice naivní a laický. Jeho klid v nejdrsnějších částech filmu je až znepokojivý a udivující a sám režisér se projevuje jako mistr v navozování očekáváníplné atmosféry v situaci (zkrátka, když doufáte, že se stane něco pfujtajksl a ono nic).

                      No ale, abyste neřekli, že jen nadávám, tak musím podotknout, že první a poslední scéna filmu je vážně napínavá a nebála bych se říct úžasná. A vzhledem k tomu, že jsem viděla hrát Anthonyho Hopkinse v mnoha filmech (a byl perfektní), tak mu ten jeho kiks aspoň pro jednou odpustím. Ona to totiž není jeho chyba, ale nešvar pana Ratnera.