Hradec Králové

Velké náměstí, černá dlažba se zbytky mozaiky. Mdlé sobotní ráno. Chladné slunce jen zvolna rozehřívá naše nevyspalé ruce.

Jak je to dávno! Ve stínu podloubí světle okrového domu se usmívaly tvé šedé oči pod svým podloubím jemně rusého obočí. A nevadily nám šedé rolety zavřených krámů.

Studeně žlutý sluneční svit.

Ticho.

Spolu.

Pryč!

Sněží. Oranžové lucerny. Žlutá světla dávno zavřené Bílé věže. Svítící vločky pod temným nebem. Smír.

Leskle černé chodníky. Jen tam, co nedávno roztály hromady shrabaného sněhu, zůstávají bílé ostrůvky. Tak pomíjející…

Jsi… Doma? Spíš? Myješ nádobí?

Nestýská se ti po mně.

V podloubí našich prošlých chvil spěchá mladá žena s jezevčíkem. Sníh ve vlasech, mokro v tlapkách, urousaná ouška.

I mé vlasy jsou urousané. Mokré odlesky světel. Nažloutlé přítmí, temné nebe.

Na dlažbě podloubí mizí zbloudilé vločky.

V podloubí tvých očí – cizí kroky.

Mé oči, i ty jsou urousané – tou cestou od tebe.

Začíná mrznout.