Formality

Formality

Ona utřela poslední dlaždičku a otázala se Jej, zda má již vše sbaleno a je-li připraven.

„Ano, má milá“, odpověděl jí trochu distinguovaně, jak to ostatně dělává vždy, když chce naznačit, že v něm problém není.

„Tak to tedy můžeme vyrazit!“ zajásala Ona, zběžně se prohlédla v louži, kterou za noc stihl vedle lithiových kamen „vyrobit“ jejich mechanický ohař, obtáhla si rty červeným latexem a postrkoval Ho ze dveří.

Těšila se.

Těsně před odjezdem ještě rychle přetřeli svou kůlnu průhledným lakem, zaryglovali okna a ucpali komín, aby jim nenechaví nanoroboti během jejich nepřítomnosti v kůlně nevytropili  nějakou nepřístojnost.

V podstatě šlo jen o formality, jaké děláme pokaždé, si chceme být jisti, že je vše v pořádku.

On a Ona naházeli lodní kufry, lepenkové krabice a další nezbytná zavazadla do oprýskaného žigula, On strčil klacík do zapalování a motor je pozdravil tichým zakvičením.

Vyrazili.

Ona měla dobrou náladu, byla šťastná, že si zase jednou našli čas uniknout nástrahám Města a pár chvil si odpočinout na Druhém břehu. Políbila Jej a on se usmál.

Cítil totéž.

Po několika tisíci kilometrech, kdy stromy začaly řídnout a poslední chalupa mávla na šťastnou cestu, se objevily první bilbórdy. Bylo jasné, že z Vesni Be přijeli do Vesni Ce a Ona navrhla zastavit a udělat si přestávku.

„Co takhle zastavit a udělat si přestávku?“, řekla doslova.

„Ano, má milá“, odpověděl jí On trochu distinguovaně, jak to ostatně dělává vždy, když chce naznačit, že v něm problém není.

Konec konců se mu to docela hodilo.

„Konec konců se mi to docela hodí“, řekl doslova, „aspoň tu vrátíme lahve a budeme mít na barel modré skalice do bazénu na Druhém břehu.

Těšilo ho, že může alespoň o víkendu předstírat, že není vůbec bohatý.

Zaparkovali před krámkem postaveným z černého moduritu, On vytáhl z kufru velkou plážovou kabelu plnou lahví a vešel dovnitř.

Zvonek na dveřích se trylkově rozezněl.

„Á, Pan On!“ Zvolal prodavač zvesela. Jeho viděl ve svém podniku vždycky rád, protože On bral jen ty nejkvalitnější a také nejdražší lahve a nechával spropitné ve výší několika patrové budovy. Jemu ostatně nic jiného nezbývalo. Od té doby, co se spojil s živými sledi jej hra na prázdné lahve živila. Lahve byly zálohované a protože se při hraní rychle plnily slinami hráče a tužbami posluchačů, bylo nutné je čas od času vyměnit.

On tak tedy učinil, krátce s prodavačem pohovořil na téma štěrkopísků a prstenů vyrobených z korkových  zátek.

„Tradiční šperkařství je již dávno překonáno!“, zvolal a s těmito slovy se s prodavačem rozloučil.

Zatímco On byl v krámu, Ona si koupila slušivé „sluneční“ brýle chránící zrak před škodlivými vlivy mimozemského záření a poslala přátelům pár telepatických pohlednic. Tato zastávka byla jejich první a zároveň také jedinou pauzou.

Na Druhý břeh dorazili na sklonku odpoledne.

„Zpět ke kořenům!“, zakřičela Ona, když vyskočila z žigula a s širokým úsměvem si protáhla obličej.

Než to stačila doříct, přitančil naolejovaný lokaj Serge, chvíli oběma líbal ruce, načež  se přivítali.

„Dobrý den madam, sire“, pravil měkce a uklonil se až k palcům u nohou, „ jsem šťasten, že mohu být alespoň na pár dní opět vaším služebníkem.“

„Ach ano, ano, ano“, řekla Ona, „ moc jsem se na Vás těšila, tak krásný mladý muž s tak krásným jménem!“

„Serge“, řekl plaše lokaj a chvíli si hrál s ozvěnou, kterou jeho jméno vyvolalo.

„Sérž“, zamumlal On.

„Ne, ne,ne!“, řekla Ona, „zkus si to ještě jednou!“

„Sééérž“, opáčil On ironicky mečivým hlasem a odešel zkontrolovat svou podzemní galerii vozů. Lokaj mezitím luskl prsty, přiběhlo další služebnictvo, aby až k žigulovi rozvinulo červený koberec. Ona po něm kráčela s elegancí sobě vlastní, lokaj se vlnil vedle ní svým osobitým krokem, zanechávaje za sebou stopy slizu.

„A jak se daří drahému Betmenovi?“, otázala se Ona a podrbala lokaje na bradě.

„Velice dobře“, odpověděl lokaj, „ jen včera si stěžoval, že by potřeboval větší kapli, zase mu porostla křídla.“

„Hmmm“, udělala Ona. Už lokaje nevnímala.

 Přemýšlela, co budou zde, na Druhém břehu, s Ním dělat. Přemýšlela takto pokaždé, i když odpověď už dávno znala.

Věděla, že s Ním budou odpočívat, Ona pojede přikoupit něco nábytku z ebonitového dřeva, brokátovou kamizolu a několik cenných obrazů a On bude listovat ve starých knihách, vyvenčí Betmena i mechanického ohaře a večer jí u vody řekne: „Vždyť co člověk vlastně potřebuje. Slunce, vzduch a trochu toho luxusu. Aby byl opět v pořádku, až vrátí do Města.“

V podstatě šlo jen o formality …