Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Končíme

11. 03. 2003
0
0
1298
Autor
Gadeiros

Všichni se smějeme pravdě do očí smrt přestává děsit, když se ochočí

Město se probouzí v mlhavém oparu
ptáci krouží v úzkých uličkách
jednou se opona nezvedne
dech se zastaví bariérou stvořenou z myslí
a vybudovanou z panelů
Na každém kroku ostnatý drát
bodá a bodá a prorůstá tělem
i duší
Postava z oceli - krev po obočí nestéká
alespoň první pohled urrčuje toto mínění
a bosé děti v roztrhaných halenách
sbírají granáty do košíčků občas dno zakryje ruka
Plody již dozrály v zářivých oslepujících barvách
jed se dostal příliš hluboko
strany jsou rozděleny
přejít čáru znamená nůž do zad
Člověk krátkého doletu
naváděn je z neznámých míst
naprogramován na konec
dříve či později
Kdosi prochází bezcílně ulicí
hledá a je odsouzen k bloudění
Ruce nemá od krve
však hlava je jí plná
zavřít oči nepomáhá
lidé jej chvatně míjejí
je třeba udělat si zásoby
luxusně si vybavit kryt
Židle stoly skříně křišťálové lustry
světlo má spásnou moc
ale jen tam kde spása jest předurčena
a jinde zastaví srdce
Pod korunami stromů
tělo zavalené řekou listí
ústa nemohou promluvit o nenávisti
oči nevidí krvavou zuřící oblohu
uši neslyší hrom jenž ohlašuje příchod nového božstva
lidského těla však tváře nelidsky děsivé či vznešené?
Nastal nový čas
starý zemřel
smrt plní svůj úkol
sklízí plody zaseté v dávných dobách
a vládce jenž se právě chopil moci
trpělivě odškrtává jména ze seznamu


Constance
16. 02. 2004
Dát tip
Kam se hrabou moje deprese. Tip bohuzel nebude neboť jsem zhnusena.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru