Kapka rosy

Srdce moje sevřelo se,

když spatřilo v trávě, v rose,

odraz nebe blankytného.

Tak zvednu kapku z hnědé země,

blyští se, třpytí, jenom pro mě,

jak kus poháru skleněného,

co rozbil se jednou mezi květinami,

co objaly jej stébla trávy,

a on se s nimi spojil rád

a třpytí se jenom pro mé zraky,

odráží paprsky slunce i bílé mraky,

chladný je, však dokáže mne hřát.

Skane mi kousek skla teď po dlani,

třpytí se rudě, jako svítání,

třpytí se blankytně, jak nebe nade mnou

a září zelení svěží louky jarních dní

i bělobou hor vysokých

a moc má chladně kouzelnou.

Kapička dolů padá na zem

a stane se z ní rázem

přes tisíc drobných krůpějí.

Je mi jí trochu líto, málem

uroním slzu nad pohárem,

co se již nikdy nespojí.