Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Aaj, žol, žol, žol mi budě IV.
datum / id15.04.2003 / 79430Vytisknout |
autorRowenna
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
sbírkaAaj, žol, žol, žol mi budě,
zobrazeno3032x
počet tipů25
v oblíbených1x
do výběru zařadilAlbireo, Zuzulinka,
Prolog
Aaj, žol, žol, žol mi budě IV.

už ani ten vítr nemívá<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

buclaté tváře

a nebývá tak laskavý

jak ten od pana Lady.

Věru divné období

mého života. Slova, slova

kdo jim ještě rozumí?

A z větru mě dnes jen

pálí oči a bolí hlava

ach, hlava...

 

            Tak nějak ten obrázek vidím, buclaté tváře se nadýmají, a vítr je jenom rozpusta, odfoukne nanejvýš klobouk z hlavy pana rady, po kočičích hlavách náměstíčka se kutálí. Pan rada věru není důstojný, jak se honí s větrem a kloboukem. Jsme děti, a tak se hihňáme do dlaní. Jsme dobře schovaní za sloupem podloubí.

            Takový baculatý vítr nadzvedne sukni Marilyn Monroe, a ona se stane sexuálním symbolem dvacátého století.

            Rozfoukne chmýří z pampelišek. Louka je zlatá a hebce chmýřnatá. A my na té louce válíme sudy a maminky večer nadávají, protože to hořké mlíčko z pampelišek se nedá vyprat. Jak vím, že to mléko je hořké? Copak vy jste nebyli děti? A jak vím, že se nedá vyprat? A copak nejsem maminkou?

            A je to vítr romantický. Jako když bláznivý král Lear volá své: „Duj, duj, větře,“ a já se chvěji, že tolik prožil, a tolik cítil lásku , až to nemohl unést. A mi je patnáct, a říkám si, že takhle budu milovat taky. I kdybych se měla zbláznit. A skoro se stalo. A nebylo to romantické. 

            A je to, jako když jsem četla jako dítě pod peřinou s baterkou o Heatcliffovi a Kateřině, kteří se proháněli po blatech v lijácích a větrech. Taky, taky jsem běžela bosá v prosinci za milým. Ani jsem nedostala zápal plic, jak bych si zasloužila. Snad, že mi pak ty zablácené studené nohy líbal. 

            A ještě neví, ten vítr laškovný, že umí taky rozpoutat pouštní bouře. A odnést koráby. A odnést střechy domovů, a smést celá města. Je to jenom takový čtverák. Zatím.

 

Tak co budeme číst

dneska, milostivá?

No a co třeba tahle

Prusova Loutka?

Čím víc stran, tím víc

se blahem tetelím. A pak

stovky závažných slov

a jen jedna úsměvná věta

o nejrůžovějším městě

ze všech růžových měst.

Jednou se ten poklop zavře

někdo řekne, dost, už znáš

všechna slova, dalších ti netřeba.

 

            Těch slov, co jsem přečetla. Strávila, a někdy mi působily problémy, někdy můj zažívací trakt opouštěly lehce, jindy ne. Jsem hanebnice, neboť mám daleko nejvíc výpůjček ze všech čtenářů. Porušuji řád knihovnic. Jsem jako čtenář tolerována jen s přemáháním. Ale v sedmnácti letech jsem chodila do čtyř knihoven, včetně Státní vědecké v Ostravě, a do všech nejen na svou průkazku, ale i na průkazku sestry. Která nečetla vůbec.

            Jednou, když jsem si zrovna půjčovala na sestřinu průkazku ty své stohy stohů knih, řekla mi knihovnice lehce káravě, že si půjčuji příliš moc knížek. A poradila mi fintu: „Nemohla byste si půjčovat třeba na někoho jiného, třeba na průkazku svého příbuzného, ať toho není na jednoho čtenáře tolik?“

            Je mi líto, ale v knihovně jsem považována za lehce podezřelou. Ale přesto: Působím někdy stroze a odměřeně, tak, jak už plaší lidé občas působí. Taky nafoukaně. Prý. A nechutně sebevědomě. Ale poslední dobou se víc směji. Daleko spontánněji, hlasitěji, častěji. Syn po mě pokukuje, jak se chechtám, a je vidět, že se mu to líbí. Minulý pátek mě pozval na pivo. Chechtám se po chodbách knihovny, se zakloněnou hlavou se chechtám mezi kamarády, jako bych nebi vzdávala dík za radost. Jsem taková roztomilá, jak komentoval můj syn. Ale tohle nemyslel zrovna jako poklonu. Chechtám se, když telefonuji se svou mladší dcerou, která mě brzy obdaruje dalším vnoučetem. Chechtám se, když jdu se svou starší dcerou a vnučkou a zetěm městem, a za sebou vláčíme tři skoro stejná štěňátka.

            Jedno, to nejrozmazlenější, co nejčastěji sedí na zadku, s výrazem, že tuhle túru určitě nemyslíme vážně, je moje.

            A občas myslím na kamarádku ze střední školy, která se provdala někam na východní Slovensko, a v jednom dopise se mě ptala: „Směješ se ještě?, myslím tak moc, tak bláznivě a krásně.“

            Někdy z doby, kdy mi bylo těch sedmnáct, existuje termín „protinudník.“ To byl obrovský ruksak, a jako jsem byla známá věčně rozepnutým kabátem, rozcuchanými zrzavými vlasy, znali všichni protinudník. A jeho obsah. Kdekoliv kdykoliv tam bylo aspoň pět knížek, pro různé nálady. Za obzvlášť zvrhlé považuji, že jsem ten ruksak táhla s sebou třeba v lampiónovém průvodu se školou. Co kdyby se připlížila nuda? A čím ji přece zažehnat?

           Někdy od těch dob mě bolívají záda.

           Kamarád  z té doby  si prohlížel jednou obsah protinudníku. A mohl tam tenkrát být Robinson Jeffers, a Zobecněná estetika, Aragonův Aurelián, Boris Vian, a taky ten jižan Faulkner a životopis Chaplina a autobiografie Chagalla. A něco od Dostojevského, ten něco vážil A Čapek a Vančura. Určitě jsem všude tahala Markétu Lazarovou. Určitě tam byl Saroyan a knížka „Kdo chytá v žitě.“ Mohlo tam být samizdatové vydání Rexrothe. A taky, docela možná, jsem s sebou tahala Bibli. A on zeptal se, lehce udiven různorodostí těch knížek: „Co tyhle knížky spojuje?“ „No, přeci já,“ odpověděla jsem.

 

 

Imitace lásky z krepového papíru

vystřelená ve střelnici na pouti

na fakírově loži leží. Na tisíckrát

probodaná rezavými hřeby. 

Tak se o mě opři, včera jsem řekla.

V davu mých nejmilejších kamarádů

byla tak ustrašená, tak ztracená.

 

            Když mi bylo dvanáct, prala jsem své nemocné kamarádce na ozdravném pobytu zahleněné kapesníky. Pral někdo někdy ručně v umyvadle  zahleněné kapesníky? Sebrala jsem holou rukou za život stovky dětských, psích a kočičích hovínek, vyprala tisíce plen, ale dodatečně si myslím, že nic odpornějšího než to praní kluzkých kapesníků jsem neprováděla.

            Ani o tom nevěděla. Tenkrát jsem byla zhrzená. Že to neocenila. Moudrosti a pokoře se člověk učí. A lásce, taky lásce.

 

 

spočívat v sobě

jak loutka na klíček

spouštěná na dotek

láskyplný

 

a na tu krutou

ránu

 

nehýbat se

nevrtět 

nedýchat

 

a psát, psát

slova o nadýchaných

křehkých krásách

o pentlích na kloboucích dívek

tak chytej, chytej

ať neuletí

do ztracena.

 

            Poezie se stala. Přišla. Nečekaně. Je to frivolní dáma, aspoň pro mě. Naznačuje. Jenom naznačuje. Psávala jsem básně v období protinudníku. Občas se četly v malém divadle malých forem. Takhle, cizí, čteny cizím hlasem, ty mé výkřiky, inu, zvláštní pocit. Za první výhru v soutěži poezie jsem si koupila první pohorky. Já byla vždycky divná.

            Ale přišla taky láska, a mi, plaché, tiché, jen úsměv jsem byla, a jsem, obzvlášť v závažných okamžicích mého života, a on, který je dnes tak uznávaný,  u piva mi bůhvíproč dával své texty, a bůhvíproč byl zvědavý, co si o nich myslím. A vypadal plašší než já. Tenkrát, na břehu Lučiny.

            A pak spala, spala, dáma poezie, tu pod kůží, tu ve vlasech, tu v mém klíně, tu v truhlíku s pelargóniemi. Občas mi nesměle vyrašil vybledle zelený šlahounek za uchem, na rtech, na prsou.

            Pro ty, co mi vyčítají grafomanství, lehká statistika. Vzhledem k tomu, že jsem starší dáma, porodila jsem v průměru asi tři básně za rok. „

            Jezdíme s kamarádkami do divadla. Pravidelně. Jenom já jsem plakala při Čapkově Loupežníkovi. Tajně jsem posmrkávala, ať nejsem, proboha, zase za trapnou. Kamarádky poetiku téhle hry lehounce proklimbaly. Mám ale jednu kamarádku, která spinká pokaždé. Nezáleží na tom, co dávají. No a co? Divadlo je relaxace, ne? Další vykolejení ze všedních dní, když nastrojené, voňavé, a i já učesaná a namalovaná, jsme mimo, mimo, dávno, daleko. Vždycky trochu přestávám dýchat, když se v hledišti zhasnou.

           

            Byl mi dán dar vnímat. Nevím, jestli dokáži i dávat. Chtěla bych, ano, chtěla. Občas o tom píši. Že poezie je nečekaný obraz, záblesk, překvapení, které stahuje člověka tak, až nemůže dýchat. Medová koupel, kterou mi syn koupil k svátku, medová svíčka od kamarádky. I smutek dcery nad lhostejností jejího manžela, který řádně neoslavil její narozeniny. Až o půlnoci, kdy končí ten její den, nesměle pípne: „A to je všechno?“

            „Až o půlnoci, jo?“ divím se. To já nejpozději v devět hodin ráno okázale pláči, že si „nevzpomněli“, a mobilizuji celé okolí k nebývalé aktivitě. A telefonuji na všechny strany o těch křivdách. A s dědou si v telefonu zpívám o šenkýřce, která nám bude nalívat, do konce našich dní. A od šesti hodin  rána jsem ve střehu, kdy přijdou ty velké oslavy. Copak, kdybych byla jiná, mohla bych psát verše? A jaké by asi byly?

            Vždyť koneckonců, stejně láskyplně připravuji oslavy pro své milé. A je jich tolik, že jsem ubalíčkovaná. Umašlovaná. Těch chlebíčků, těch nadívaných sekaných, těch svíčkových a segedinských gulášů. Ty hromady bramborového salátu, a pokory, a lásky.

            A lásky, lásky, to hlavně. A, aaj, žol, žol mi budě, jestli to bude někdy jen na chvilku jinak.

            A medová svíčka už dohořívá. No nic. Je hodně medových svíček. Nemusí hořet přeci jen ta má.

            A zase budou mí blízcí tančit, lehce podnapilí, propojeni v jednom kruhu, paže kolem pasů a ramen, a budou si vykládat o mých bosých nohách, o protinudníku, o rozevlátém kabátě, o zrzavých vlasech, krátkých tři milimetry, o tom, jak jsem pro ně byla zásadně důležitá. A někdo určitě zase řekne: „Ona psala tak krásné básně.“ A ten, co o tom nic nebude vědět, přitaká: „Ano, krásně.“

            A já mezitím už zase budu stát někde na cestě, se vztyčeným palcem: „Tak kampak pojedeme, slečinko,  tentokrát?“ Jako tenkrát, jako tenkrát.

 

Na konár si sadám a dobre je mi

když vím, že život se žil

a prožil. Kovadlinka do hladka

obroušená, perlík už neunesu.

Jak přibíjet kopýtka

koníkům vlasatým

divokým?

tak dávno jim nikdo

nevplétá mašle do hřívy

poslední fábory

vichřice odnesly

 

tak ještě chviličku

potichounku si zpívat.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.02.2007 12:11:45dát kritice tipZuzulinka
někdy se najde krása při blodění...spínám ruce málokdy, tady bych je sepjala*
09.02.2007 12:10:38dát kritice tipZuzulinka
někdy se najde krása při blodění...spínám ruce málokdy, tady bych je sepjala*
26.10.2003 00:00:00dát kritice tipstudanka
moc hezký.....
26.10.2003 00:00:00dát kritice tipSeregil
Suprové...
18.05.2003 00:00:00dát kritice tipcekanka_ucekana
Tak poslední.....teda nevim, co si teď počnu.....budu doufat, že přijde brzy pokračování :-)
*****
29.04.2003 00:00:00dát kritice tipJeanne
jo*
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipguy
nejvíc:
... poezie je nečekaný obraz, záblesk, překvapení, které stahuje člověka tak, až nemůže dýchat. Medová koupel, kterou mi syn koupil k svátku, medová svíčka od kamarádky ...
***

15.04.2003 00:00:00dát kritice tipblondýna
klaním se, madam...**************************************************
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipBarbar
Teda, zse nic nedělám, jen sedím a čtu.
Ale je to opravdu pěkný , děkuju.
BARBAR a tip
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipPrint
*!
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipWopi
souhlasím s hester - chtěl bych Tě znát....
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipNavždy_Tvůj
4/5+T
myslím že kdo rozumí nemá co říct.....ať Ti to vydrží navždy...:)
15.04.2003 00:00:00dát kritice tipdracon
Fííha, místo slov jsem "četla" obrazy.. věru pěkné..
08.04.2003 00:00:00dát kritice tipDV_SWAN
vcuclo mě to ... věřil jsem každé slovo ... a toho Ladu taky mám pod kůží *****
07.04.2003 00:00:00dát kritice tipnin
Rowenno... (ty kapesníky ručně peru taky... pro M. :)) ***
06.04.2003 00:00:00dát kritice tiprainman
"...nevím, jestli dokáži i dávat..." - Rowi, dokážeš :-)*
05.04.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
četl jsem to od půlky a pak do půlky, no, a... bylo to hezké
*
letos už jsem tři "básně" napsal, že bych šel na odpočinek? :)
04.04.2003 00:00:00dát kritice tipPerchta
HEZKÝ *****
03.04.2003 00:00:00dát kritice tipCarrie
já vím, slíbila jsem napsat víc... máš to u mě, neboj! :-) aspoň jsem zatím zkusila spravit ten rámeček ;o)
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipHester
Ty jsi... chtěla bych Tě znát.

********************************************
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipJosefk
nádherná medová koupel !!! :-)))))))))))))))))
(obdivně)
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
jo, pěkně ses rozpovídala... *
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipTiky
Roweno, Roweno, jakými cestičkami jsi asi chodila. Hezky se čteš, plyneš jako voda T*
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipSwedish_Nigg
vynořuješ se a zase mi mizíš, potkal sjem tě a nepotkal, zakopl o tevůj stín v plaveckém bazénu na druhé straně republiky
tak dlouhé jen tebe śe odvážím číst na tři ruce, i kdyby na čtyři
tak dlouhé a co to o tobě vypovídá? 3 Kelviny? je to vůbec možné, tak málo? (děkuju za tenhle výlet do zničených očí)
02.04.2003 00:00:00dát kritice tipBinna
Dekuju Roweno, ze jsem mela kde si najit svuj vzor. (a verim ze nejen ja... )***


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.