Na ulici II.

Kdesi nahoře, kde končí ulice a začíná nebe,

třepetají se pološílený hvězdy

míjím černocha co si žvatlá se svou opilou pamětí,

brodím se odhozenými stesky a úsměvy,

lepí se na mě jak vši,

povaluje se jich tu všude kolem plno

Záhlídl jsem jedny voňavý nohy s křečovejma žílama,

a za nima ? Za nima na špagátu pudl ve svetru,

odhrnu ret nad tou zhovadilostí.

Odkdy psi nosí svetr ?

Svět tam nahoře už fakt zbláznil.

Pološílený hvězdy žhnou naplno,

oči mám podlité strádáním,

tiše si prokřikuju tu samotu,

a mou ozvěnu na konci ulice,

špízujou poslední dva chlápci.

Poklusávám si svou opuštěnou ulicí,

ještě nakouknu do průchodu na dvaatřicátou,

ten temnej kout plnej bohatejch popelnic,

jediný zátiší téhle ulice co voní po nedočkavé lásce

Co jestli se tam dneska zase nemilujou ?

Vztekám se a řvu na ty dva smradlavý chlápky,

co se mnou v síti táhnou  všechny ty vši, stesky a úsměvy:

Nechte toho, copak ksakru nevidíte,

že jsem tady doma, jsem doma na týhle smradlavý ulici  !

A jeden z těch dvou se jen zlomyslně chechtal a řval na mně:

Jen si zaštěkej ty parchante..

Odvezli mě za město, mezi hromady odpadků,

záblesk a výstřel rozptýlil temnotu a poprvé jsem spatřil hvězdu.

Ten druhej, co mi rozuměl,

místo pohřební řečí jen tiše procedil mezi zuby :

Zase jeden poetickej čokl...

A kdesi nahoře, mezi ulicí a nebem třepotají se pološílený hvězdy,