Osoba a Hvězda

Tma zahalila okolí... Pouze na obloze zářily osamělé skupinky světýlek... Bylo ticho... Jen někde v dáli projížděla auta a občas se ozvalo zaštěkání psa... Ostatní už spali...

Před vjezdem do tunelu zářila do tmy zelená barva návěsti... Na vrcholu tunelu, na samém jeho okraji, seděla Osloba. Nohy jí volně visely dolů, do hloubky... Jemně se kývaly ve studeném nočním větru. Z očí té Osoby padaly slzy... Tiše skrápěly koleje, kameny mezi nimi... nebyl tam nikdo, kdo by osušil ty perly smutku, kdo by potěšil srdce houpající se mezi strží a pevnou zemí...

Oči té Osoby se náhle podívaly nahoru... Spadla Hvězda... Z úst se ozvalo sotva slyšitelné zašeptání... Přání opustilo ústa a vydalo se na dlouhou pouť za Hvězdou, která jej jednou určitě vyplní...

Osoba se zvedla, poslení slza skápla na palec u nohy a leskla se ve svitu osamělých skupinek světýlek... Bylo ticho... Jen tiché kroky našlapovaly po pěšině směrem k domovu... Beznaděj zmizela... Nadešel čas doufání v lepší a šťastnější zítřky...