Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Medvídek z plyše

09. 04. 2003
0
0
1264
Autor
toyenka

(za každou chvíli svého života platím víc než se ti může zdát, snad i víc, než mohu snést..)

 

         Právě upíjela třezalkový čaj oslazený včelím medem, když v televizi utichala důvěrně známá znělka večerníčku. Křemílek s Vochomůrkou již usínali ve svých postýlkách v pařezové chaloupce, když ona  bez jakékoliv emoce, s naprostým klidem odložila hrnek a pomalým krokem přešla jako automat do dětského pokoje. Rozsvítila, rozestlala navyklým pohybem  maličkou postýlku, jen na chvíli vzala do ruky upatlaného plyšového medvídka s roztřepanou stuhou okolo krku, přitiskla jej ke ztrhané, unavené tváři a poté přistoupila k prádelníku. Otevřela jej. Bezmyšlenkovitě, s prázdným pohledem a ocelí chladu v matném pohledu svých smutných očí se dala do nesmyslného přeskládávání vzorně vyrovnaných komínků  vyžehlených dětských košilek,  barevných punčocháčků a měkkých svetříčků. Monotónně si při tom broukala známou  melodii. Když brala do ruky to světle zelené tričko se žlutou aplikací  dětsky naivního sluníčka s nevypratelnou  skvrnou od ovoce, zarazila se a temné oči se jí počaly poznenáhlu plnit hořkostí slz. Její drobná ramena se otřásala trhavými vzlyky a ona tu jen tak tiše plakala ve svém bolestném osamění.

         Vrátil jsem se večer po celodenním shonu domů a polekal se ostrého světla, vycházejícího z pootevřených dveří dětského pokoje. Stála tam, hromádka neštěstí, a mě se bezmocí svíraly útroby a jen jsem byl schopen vnímat tu strašlivou vnitřní tíhu. Uvědomoval jsem si, že jí nemohu pomoci a sobě také ne. Vzal jsem ji tedy alespoň jemně za ramena, šetrně jí sebral žlutozelený dětský obleček a pomalu ji vedl odtud pryč. Přinutil jsem ji spolknout uklidňující lék a zabalil ji do klidného tepla kostkované deky. Nevzpírala se, byla jako malé děcko. Konejšil jsem ji ve svém obětí a ona pomalu propadala do náruče milostivého spánku. Opatrně jsem ji pak uložil do postele, nechal svítit tlumené světlo na nočním stolku a nyní stojím u baru, v ruce svírám sklenku whisky a žíznivě se snažím spláchnout pachuť svého života. První sklenka, druhá.. Kolik jich musím vypít, abych ten neutuchající pocit hrůzy, co mě rozervává bez přestání vnitřnosti a vytlouká  ničivě mozek z lebky, tu neskonalou sžírající bolest, která se zahryzla do mého srdce,  alespoň na směšně krátkou chvíli otupil?

         Tisíckrát přehraný záznam jedné sekundy se mi opět několikrát promítá za zavřenýma očima. Víčka se mi chvějí a oči vlhnou. Znovu cítím, že svírám volant, jedu pomalu mlhou hustou jako kyselé mléko a malá v sedačce pláče. Ten pláč je nesnesitelný. Nemohu to vydržet a jen tak prohodím k ženě:

"Snad jí z té sedačky vyndej, za chvíli jsme doma. Už je jí to dlouhé. Rozepni přezku a povol pás, uleví se jí."

Ve zpětném sedátku s úlevou sleduji, jak žena vyndává ten sladký, kučeravý uzlíček z ulity sedačky a bere dcerku na klín, podává jí malého medvídka.. Dítě se uklidňuje a já si s úlevou vydechuji.

         V tom mě ochromí nenadálá rána. Najednou se nemohu nadechnout a nechápu, co se děje. Jasný záblesk oslnění vystřídá zlověstná tma a já jen vnímám nepřirozenost své polohy, dostavuje se nenadálé napětí, nejsem vůbec schopen pohybu. Otáčím alespoň s neskonalou námahou hlavu a poplašeně s naléhavostí křičím:

"Jsi v pořádku, slyšíš, řekni přeci něco..? Prosím tě, řekni něco!!?"

Za mnou se ozývá jen nezřetelné chroptění a já jsem naprosto bezmocný, nemohu se ani pohnout, nemohu vlastně vůbec nic a zcela mě ovládá nával hrůzy. Nevnímám bolest, jen tu katastroficky narůstající,  ostře se vyhrocucící hrůzu ve sklípcích mého podvědomí. Hrůzu z očekávaného neznáma.

         Trvalo to věčnost, než mi pomohli ven. Současně kdosi vyprošťoval ženu a dcerku a já na ně jen neustále přerývavě volal. Nikdo mi však neodpovídal. Pak jsem již ležel na nosítkách, vytřeštěně se díval, jak mou bezvládnou ženu nakládají do nitra sanitky s modře blikajícím majákem a jen tak na zemi jsem viděl obrysy čehosi drobného, tušeně známého,  přikrytého nepřirozeně cípem plachty potřísněné zasychající krví a můj mozek odmítal uvěřit.. Necítil jsem žádnou fyzickou bolest, jen tu paniku, která mě zachvátila. Ne, tohle přeci není pravda, to není možné..  Krutý zmatek mě zcela ovládl. Kousek ode mě svítil druhý modrý majáček a nějaký člověk v uniformě se cosi ptal hysterického řidiče. Do mé škodovky, tedy do toho, co z ní zbylo, byl zezadu napasovaný Volkswagen transportér. Rychlé auto profesionálních řidičů, kteří neustále, za jakéhokoliv počasí, odkudsi kamsi spěchají. Nechápal jsem nic, jen jsem si v šoku opakoval, že za 10 minut přeci budeme už doma... Je to jen kousek, za chvíli tam budeme...

         Teplá vlhkost v dlani mě najednou přivedla zpět do přítomnosti. Stále stojím u baru, láhev whisky je téměř prázdná a já svírám v ruce střepy, které zbyly z tenké sklenky, která nevydržela mé křečovité vnitřní napětí. Ne, takhle se nedá žít. Takhle nemohu dál. Honem něco musím podniknout, adrenalin se mi hrne do hlavy a já se zběsilostí hledám tu nejobjemnější kabelu. Řítím se s ní do dětského pokoje a neurvale, bez ladu a skladu házím  do prostoru obrovského zavazadla všechny ty důvěrně známé voňavé dětské svršky, na ně hračky, první obrázkové knížky, tác s pudrem a krémem na dětský boubelatý zadeček.. Nakonec se na chvíli zadrhnu, když beru do ruky i malého plyšového medvídka. V mysli mi mimoděk vytanula vzpomínka na večerní pohádky, jemnou vlhkou dětskou pusu na své tváři. Bolestí se mi zkřivila ústa a násilím se nutím medvídka uzavřít do zavazadla s ostatními dětskými věcmi.

Teď ještě rozšroubovat postýlku a ve zlověstné euforii vše o překot bleskově přemístit do venku stojícího kontejneru.

         Tak. A již žádné vzpomínky. Od teď půjdeme tou svou kamenitou cestou plnou výmolů dál. Musíme, jiná možnost není. Od zítra se to musí změnit. Nedám Osudu i svou ženu. Miluji ji a ten cit je to jediné, co mi zbylo. Láska nás musí přeci přes toto nešťastné období přenést, zcela jasně to vnímám. Od zítra bude všechno jinak. Již žádná whisky, již žádné sentimentální pohledy zpět. Nelze. Nelze se utápět v bolesti. Vím, že jsem hodně silný a že to dokážu. Za mně, i za ni. Musím, prostě musím! Teď  to vím, ale jak bude ráno....?

         Kategoricky si zakazuji všechny dotírající vzpomínky. Ale nakonec stejně u kontejneru rozepínám odloženou kabelu a podvědomě vyndávám ušmudlaného plyšového medvídka, který tajemně mizí v hloubi mé kapsy. Až to bude jednou za námi, ten medvídek bude tím jediným, co zůstane…


Movsar
09. 04. 2003
Dát tip
... a tak sem vděčnej za tu šanci, že příjde po životě ráj...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru