Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kouzelný sen

09. 04. 2003
4
0
1601
Autor
Lancelott

Dobrou noc:o)

 

             A byl zase večer. V jednom domě poblíž lesa se v prvním patře toho domku připravoval ke spánku chlapec, nebo spíše mladý muž. Jeho fantazií probíhaly krásné představy, které si přál tu noc. Ulehl do postele, ale sny se vyplašily a utekly. Zavíral oči, ale když se nic nedělo zase je otevřel a povzdechl si.

Zavřel je znovu a představil si, že se pod ním propadla postel a on padal a padal temným tunelem, nebo spíše šachtou a kolem něj se míhaly předměty, jako stolky, stoly, žebřík a skříně. A on si na ty stolky občas i sednul, nebo kolem nich prolétal. Byla to představa, kterou se ukolébával do snu vždy, když nemohl usnout, ale tentokrát se něco pokazilo. Tunel skončil a on dopadl opět nohama na podlahu svého pokoje. Stál nad postelí a dveře na balkón byly pootevřené. Do pokoje jimi vnikal chladivý vánek.

Přistoupil k nim a otevřel je. Byla teplá letní noc, ale venkovní vzduch byl oproti dusnu pokoje nádherně chladivý. Udělal ještě dva kroky a ocitl se na balkóně. Bylo netypické ticho, jen opatrný šum větru v korunách stromů dával naději na nějakou změnu.

Pohlédl na oblohu a tam spatřil cosi neuvěřitelného. Měsíc byl velmi blízko a vypadal obrovský. Krátery na jeho povrchu byly ostré a jakoby v dokonalém dalekohledu. Vypadalo to, jakoby mohl vylézt na střechu a z ní přesedlat na toho stříbrného obra, který by ho pak jako bájný Pegas odnesl kamkoliv na světě. Doslova se z něj linula stříbrná záře. Její paprsek protínal vzduch přímo před jeho obličejem. Natáhl tedy ruku a dotknul se ho. Sevřel jej v dlani a ten se utrhnul.

„Ne tak hrubě!“ napomenul jej jakýsi hlas. „Měsíční světlo je jemné a snadno se poškodí. Musíš být něžný a opatrný, jinak jej zničíš.“

Hlas mluvil jaksi odevšad. Ozýval se s velkou přísností, ale zato v něm byla znát učenost a moudrost a zněl velmi dobrotivě.

Podíval se do své dlaně, ve které třímal kus utrženého měsíčního svitu a spatřil jak ten stříbrný cár vlaje v lehounkém větříčku a jak se rozpadá. A pak se podíval na vlající konec utrženého paprsku a uviděl, jak postupně dorůstá, až dosáhl své původní velikosti a krásy. Natáhl tedy ruku a nyní již s mnohem větší opatrností a něhou na něj sáhl. Ucítil jeho hebkost a jemnost, ale také houževnatost. Cítil, že by se o něj mohl tentokrát i opřít, ale bál se, že by jej zase mohl roztrhat.

Znovu se ozval ten hlas: „Ale ano. Klidně by ses po něm mohl procházet, ale nejprve by ses musel vznést a začít létat. Jen tehdy by ti toto světlo mohlo posloužit jako podlaha. Jen tehdy bys jej nezničil.“

Zamyslel se tedy, zavřel oči a odrazil se od balkónu. Cítil volnost a touhu se vznést k oblakům. Otevřel oči a podíval se pod sebe. Stál na podlaze z měsíčního svitu a na nohách ucítil jeho chladivý dotek. Ocitl se na cestičce z měsíčních paprsků, vedoucí k lesu. Lehce se pod jeho nohama prohýbala, když po ní kráčel, ale udržela ho.

Při vstupu pod koruny stromů si všiml jakési brány upletené z těch stříbrných copánků, jak ozařuje to mírné přítmí.

Skrz větve stromů tady prosvěcovalo mnoho paprsků, provázků a copánků, spletených z té blyštivé tkaniny. Mezi korunami z nich byly nataženy jakési mosty a sítě podobné pavučinám. Z větví z nich visely houpačky a drobné kolotoče. Ve větvoví se z nich skvěly altánky. Vše bylo tak drobné a malinkaté, jako by to vše čekalo na příchod národa skřítků.

A hleďme, už jsou tady. Z lesa se jako lehounký vánek přiřítili létající skřítkové a elfové. Ale jen malá skupinka si povšimla jeho přítomnosti, ostatní se hned vydali k houpačkám, mostům, altánkům a sítím a začali si hrát, jakoby se vrátili k činnosti, kterou včera opustili. Vzduchem se linul jejich zvonivý smích.

„Tak jen pojď mezi nás. Neboj se. Nestyď se.“ vyzývaly ho chichotavé hlásky.

Nenechal se dlouho přemlouvat a prošel branou z měsíčního světla. A najednou se vše začalo zvětšovat. Ne. Naopak. To on se začal zmenšovat. Měsíční podlaha pod ním byla najednou pevná a už nehrozila propadnutím. Ale co teď? Přál by si vzlétnout do koruny stromů a hrát si s ostatníma. A vskutku. Vznesl se z měsíční podlahy a cítil na zádech jakési třepetání. Byla to jeho vlastní křidla.

Vystoupal se až ke skupince elfů, kteří na něj volali a následoval je v letu ke korunám stromů. Tam ho jeden z nich plácnul a řekl: „Máš babu.“ a všichni se rozprchli. Vydal se tedy rychle za jedním z nich a začal divoký kolotoč her na honěnou. Když konečně jednoho dohonil, ulétal zase pryč a když si ho nikdo nevšímal, pohoupal se v sítích a prošel se po mostech a nakoukl do altánků a pak se zase honil s ostatníma.

A tak to šlo dál, až najednou všechny hry skončily a všichni začali pomalu odlétat. A ostatní se s ním taky rozloučili a také odlétli. Prolétl tedy branou a než mu stihla zmizet křidélka a než se znovu zvětšil na původní rozměr, dolétl až nad svůj balkón, kde také přistál. Měsíc už byl dávno někde jinde a pomalu se začal vzdalovat a jeho světlo začalo blednout a ztrácet se.

Obloha světlala a obzor se začal barvit růžovou a oranžovou. I vzduch byl růžový a Měsíc vyblednul. Stříbro se ztratilo a jeho těžké nohy stály pevně na podlaze balkónu. Vešel tedy zpátky do svého pokoje, ulehnul do postele a přikryl se dekou, aby mohl zavřít oči a nechat se probudit se ze svého kouzelného snu.

 


jo mi by se též takhle krásně usínalo:) (já si své sny píšu-je to docela zajímavý-ale že bych to uměla napsat takhle..?..vůbec.. škoda že neumim...:-))*

Bledulka
11. 04. 2003
Dát tip
Dávám tip. Hlas z vesmíru, jakoby vycházel od samotného Boha.Trošku mi to putování v oblacích připomíná úryvek z evangelia jak Petr kráčí po rozbouřeném moři za Pánem, v tvém příběhu ale chlapec neváhá.Máš velký talent, jen pokračuj.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru