Dvě zlaté pro Charona

Končím jedno období smrti

Spousty těl. Vlnicí se těla, natřásající
se zadky a poprsí. Kouř, dým, světla,
paprsky, hluk, chlast...
Zuby ve tmě. Zuby vystupující ze tmy
hudby. Jen ty Tvoje zuby.

Jsi NIC a ničím zůstaneš!
Stála jsi nade mnou. Několik minut.
Cítil jsem s jakou noblesou si to vychutnáváš.
Ale mě NIKDY nepřevýšíš. - I kdybych seděl
až do konce života.

Setkal jsem se s bohem. Několikrát. Dotýkal jsem se ho. Viděl jsem ho a bavil jsem se s ním. Největší průser ale byl, že se mi jevil jako žena.
Překrásná menší drobná dívka, jemných tmavých vlasů. Pleť tak neuvěřitelně hedvábnou, že by samet blednul závistí.
A Já mu chtěl říct tolik věcí a tak moc jsem ho toužil poslat do hajzlu. Jenže zkuste poslat do hajzlu malou holčičku. - Tak nevinnou.

Ale ty oči tě prozradily zmrde!

Většina z vás se obrací k bohu, jako k vyšší bytosti. Je to ale k ničemu. Bůh je k ničemu. Je to totiž lesba!
Nemůžete s ní souložit a oplodnit tak své osvícené myšlenky. Vysere se na vás. Vždycky bude chtít OPAK! Bůh je jen rozmarná frigidní děvka, která ti nikdy nedá...
Děvka převlečená za malou holku.

EPITAF:
Jaký je tvůj bůh, příteli? Volej ho v poslední křeči agónie, protože:

Nenávidím tě. Nikdy ti neodpustím, cos mi provedl.
Byl jsi jediný člověk, který pro mě něco znamenal. Pro nikoho nebude těžké, tomu uvěřit. Neskrývám své opovržení.
Neměl jsi důvod zničit tu šanci nás dvou. Neměl jsi důvod k útěku. Neměl ses vzdávat předem a zbavit mě šance milovat někoho jiného než sebe.
Neumím odpouštět, i kdybych chtěl. Už jsem se o to bezpočetkrát pokoušel...

---