Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sluncepláč

16. 04. 2003
8
0
1319
Autor
Sanjuro

I smutné věci teoreticky mohou být krásné. A možná to platí i naopak...

Sluncepláč

Nebe bylo krásně modré, bez mraků. Bylo tak úžasně čisté a krásné, že když jsem se jí díval do očí, byl to právě jeho odlesk v nich, který mě nutil zapomenout na všechno ostatní. V jejích hnědých vlasech tancovali sluneční motýli a ona se tomu smála. A vítr zpíval s ní.

Cesta nám ubíhala pod nohama a čas už nám dávno neodměřovaly hodiny ani chřestění kamínků, ale jenom ta alej stromů nalevo. Držel jsem jí za ruku a všechno se rozplývalo. Tál jsem jako kostka ledu zatímco kolem mne protékal nádherný jarní den. Vzduch voněl trávou i slzami sněženek….jak těžké bylo v tuto chvíli uvěřit, že jednou bude z nebe zase pršet smutek.

Její rty se hýbaly a já ji naslouchal. Naslouchal zatímco vítr zpíval s ní a potůček podél cesty lhal o tom, že zurčí pro ni. Drželi jsme se za ruce a bylo to krásné, protože jsem skrze její kůži cítil i teplo i lehkost kterou mi dala a kterou mi ještě může dát. Jak těžké bylo uvěřit tomu, že mě miluje. Mě, ztracenýho kluka z autobusové zastávky, který kolem ní půl roku každý čtvrtek chodil a bál se na ni jen podívat, protože ho bolel její smutek stejně jako mu drásal kůži její úsměv. Ale bylo to tak…já se díval na ni a ona na mě. Stín, co jsem znal byl pryč.

Došli jsme na autobusovou zastávku a sedli si na hnědou dřevenou lavičku. A ve sladkém poblouznění slavíků zpívajících jen a jen pro nás vysoko na nebi jsme se políbili. Pro takové chvíle nejsou slova, ani pro to jak chutnal měsíční prach z jejich rtů. A ani prokletí básníků je nedokázalo vymyslet. Ale stačil jediný pohled na ni, a já věděl že ona je zná. A její úsměv mi možná dával zapravdu.

Přijel autobus. Možná měl řidiče a třeba ne. Možná v něm seděli lidé a třeba v něm nejel vůbec nikdo, nevím. Stáli jsme oba u těch malých zadních dvířek, drželi se za ruce a dívali se, jak za okny ubíhá svět, svět nebo jedno velké barevné leporelo. Svět, který pro nás jednoho večera přestal existovat.

Nebe bylo krásně modré, možná i proto nás tolik bolelo když jsme se museli podívat pravdě do očí.

“Je mi o pět let míň než tobě…” řekla. Podívala se na mě svýma hnědýma očima a ty byly plné smutku. A já cítil že krvácím, protože mě ještě nikdy v životě nebylo takhle málo. A pořád mě ubývalo.

Jak jen může být modré nebe, když vycházíte z autobusu plného smutku a slz? Pustila se mojí ruky, řekla mi “…ahoj…” a odešla, zmizela mezi domy. A ty hnusné panelové obludy konečně vrhaly ten můj hořký stín a sněženky u asfaltové cesty vadly, stejně jako ona a možná i já.

Nebe už vícekrát nebylo krásně modré, bylo šedé a pršel z něj smutek. A pod jeho kapkami mi ztěžklo oblečení a řasy se lepily k sobě. Bodal jako tisíce jehliček. Později už se jen vytrácel do ztracena, bylo pozdě, už prošel skrz. Našel jsem si jinou cestu, po níž jsem každý čtvrtek chodil ze školy domů, protože okolo autobusové zastávky jsem jít nemohl. Tak jsem to slíbil jí…tak to slíbila ona mě. Bude to míň bolet, uvidíš…”

Chodil jsem okolo řeky a uvažoval po kterém mostu přejít, aby se mnou nespadl, tak jako už jiné mosty tolikrát. Rozhodnutí bývají těžká.

Čas přicházel a odcházel jak se mu zachtělo. Já seděl na hnědé dřevěné lavičce uvnitř autobusové zastávky a utápěl se v sobě. Pak konečně přijel poslední autobus a z něho vystoupila ona. A v rukou držela housle na které mi nechtěla zahrát a už ani nikdy nezahraje. Sedla si vedle mě, vzala mě za ruku a dala mi polibek na tvář. Já jí ho vrátil a pak se jí omlouval zatímco ona plakala. A pak se omlouvala i ona mě, a já ji hladil po vlasech. Došli jsme konce, který nám Svět dovolil. Už jí nemůžu milovat, ne proto, že bych nechtěl ale protože nemohu. A ona kvůli pěti letům nemůže milovat mě. Slunce zapadalo za obzor a na chvíli vykouklo z pod olověné opony. Mraky se zbarvily krví skřivánků které ona naučila zpívat a které pochytala moje síť. “Nesmíme…” a já tušil, že ví, že jsme každý na opačném konci mostu, který se propadl do hlubin. A to bylo k pláči.

Probudil jsem se a došlo mi, že to byl jenom sen. Jenom sen a nic víc. Sen, kterému jsem nechtěl ani věřit ani nevěřit. Slunce mi v prvním náznaku konce zimy nahlíželo oknem do pokoje. Bylo mi to jedno. Díval jsem se mu do očí a ronil slzy. Stejně jako ona ve své posteli o pár domů vedle a za jednou starou popraskanou zahradní zdí obrostlou břečťanem. A ten den bylo nebe krásně modré a celý den se z něj snášel náš sluncepláč.


lenty2
25. 06. 2003
Dát tip
Souhlasím s Ciri, je to kvalitní věcička a myslím, že mě ten poslední odstavec vůbec nevadí, je plný pocitů. :o) *t

Sanjuro
19. 06. 2003
Dát tip
Moc rád bych vám poděkoval za tu řadu pozitivních ohlasů, v tohle jsem opravdu již přestal doufat. S.

Myšlenka
13. 06. 2003
Dát tip
je to moc hezký, jen pokud je to realita, co je to 5 let ? od sluncepláč , tip

Kačaba
04. 06. 2003
Dát tip
Tak jsem si to přečetla, jak jsem slíbila. Líbí se mi to! :-))

Bobísek
27. 05. 2003
Dát tip
Líbí, ale také bych to možná kapku zkrátil. I tak *

Sanjuro
25. 05. 2003
Dát tip
Děkuji.

Rowenna
23. 05. 2003
Dát tip
Má to slibné momenty, které, jak už napsali předkritici, zabíjíš frázemi. Ale přesto někde vespod cítím určitou naléhavost, která činí umění uměním. A ten závěr - beru i neberu. Možná jinak zpracovaný, kratší. ** tip

Sanjuro
19. 05. 2003
Dát tip
Týjo...druhý tip... :-)

No...tvůj odpor k nerýmovaným básním si protiřečí s tebou.Tvoje věci by mohly být hezký,ale když se to blíží k neobvyklosti,tak se lekneš a utečeš.Konec..nevim.Zezačátku jsem chtěla vždycky dělat nečekaný konce ale pak jsem přišla na to,že jsou strašně vykonstruovaný.A jestli tě odmítla protože tobě je sedmnáct a jí dvanáct,tak je podle mě a podle toho trochu nedospělá.

Dash_707
12. 05. 2003
Dát tip
Vynech některá otřelejší klišé a bude to fajn, líbilo se mi to, hlavně toho psaní ( třeba po negativních kritikách ) nenechávej. :))**

Cirilla
22. 04. 2003
Dát tip
Sanjuro, je vidět, že jsi citlivý člověk... Tohle je velmi hezké, nejde mi o kvalitu dílu, ale v tomhle případě kvalitu Tvého prožívání. K dílu mám již řečené výhrady - měsíční prach a podobné přeslazené výrazy. Vyhni se jim a piš, uvidíš, že to bude dobré.

StvN
17. 04. 2003
Dát tip
- já to nechápu, máš tam pointu jasnou jako křišťál, ale ty píšeš dál a všechno pokazíš - ten poslední odstavec to celý skazil - nějak se mi nezdají výrazy jako:.... drásal kůži její úsměv....jak chutnal měsíční prach z jejich rtů

Sanjuro
17. 04. 2003
Dát tip
Promiň, vím že si potrpím na sentimentální kecy( viz. měsíční prach atd.). Taky jsem to chtěl napsat tak jak se to stalo, a poslední odstavec je koneckoců realita. Na happyendy mě taky moc neužije.

Sunflower
17. 04. 2003
Dát tip
já moc nevím, je to docela pěkný ale trošku moc sladký.

fungus2
16. 04. 2003
Dát tip
hm. Tak to se mi líbilo. Hezky napsané.TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru