Čuchám, čuchám poezii

Myslím si

že všechna ta slova

která sázím s pečlivostí

korektora

nejsou má.

Je něco mimo

písečný val

mimo ten nafouknutý měchýř

který rybám umožňuje

plavat a hebké tlamičky

otvírat

hebké, vlhké, něžné

jako tlamička

mé vnučky.

Myslím, že všechno hloupé

co nacházíte

v mých básničkách

to jsem já. Všechny ty trapné fráze.

A to, co je náhodou nadčasové

co je blesk, co je zázrak

to přišlo šouravě

i nečekaně rychle

oblak s duhovkou

jen se nenechat zmást

jen důvěřovat

tomu vedení

které je silnější

než jakýkoliv můj

trapný diktát.

Inu, já toho tolik přečetla

a napsala, napsala. Já tolik

naslouchala těm vibracím

které přicházejí

jak příliv

odliv

bůhsuď odkud

abych vnímala

kdy to falší zní. Kde číhá kalkul

kde tvořeno jen pro slova

i když tak krásná.

Srdce, to zaprodané slovo

ale neomylně poznám

kdy básník

básnířka

oči zavírá

a tiše naslouchá

šumění v obilí

vlnění v rovinách

kdy se do výšek

vypíná

kde bolí

kde zpívá.

Jako já, jako já.

Říkáte talent?

Ale kdepak.

Nějaký divný dar.

Nečekán. Nezván.

S důvěrou přijímán.

Čuchám, čuchám

kde to voní

rozmarýnem

tymiánem, rozinkami

kde strom bleskem zasažen

kdy hasíme vápnem

kdy do hloubi rozkután

pelíšek děvky poezie.