Tajemství

Krásná žena-

rouškou jak noc zakryla tvář

a závojem nachovým, který se vlní

měsíc na hladině matně odráží.

Sametovým krokem pod dlouhou sukní

z temnoty do světla bílého jak sníh

po kamenné podlaze v soustředných kruzích

okolo mne zvolna prochází.

Hledím za ní a předbíhám pohledem,

jímž se však bojím spočinout.

Co kdyby se náhle ohlédla

a stín by protkly líce její čistě bílé.

Pár nepředstavitelných očí

by se otevřel jak dva lekníny tmavé tůně,

a ústa, která za rouškou mizí tmou

sfoukla by plamen vlastní svíce.

Krásná žena-

nádherná bez přirovnání

kráčí přede mnou a já ztrácím vůli

v hloubi vesmíru se černé díry hnuly

Vrhám se za ní, zbaven všeho smyslu

vedený jediným, který bez rozmyslu

dychtivý je víc a víc.

“Stůjte!,” křičím z plných plic

Dobíhám jí a chytám za ruku

Tak zchoďte už, zchoďte paruku!

Odkrývám roušku a hledím vstříc

jen velkému a bezednému NIC.