O NEMOCECH, ŽIVOTĚ A LÁSCE…

Došlo mi, že pejsci jsou v tomhle úplně jako my, lidé. Stárnou a mají stejné nemoci, jen nemůžou mluvit a říct, co je bolí. Nejhorší nemoci většinou vůbec nebolí, ale nedají se léčit. Jako tahle vada. Jediné, co by pomohlo by byla transplantace chlopně, která se málokdy provádí u lidí a u psů už vůbec ne. Lékaři radí, že takto nemocný člověk by měl omezit veškeré namáhavější činnosti, aby srdce příliš neunavoval. Jak tohle ale zakázat pejskovi? Ten necítí, že by se měl omezovat v pohybu, snad se jen občas podiví, že mu nějak nestačí dech. Neví, že je nemocný. Můžete mu to říkat tisíckrát, že si tím může zkrátit život, stejně vás neposlechne a rozběhne se po rozkvetlé louce stejně radostně a rychle jako dřív. Vlastně to ani po něm nemůžu chtít, protože to už by nebyl on, nebyl by šťastný, kdyby musel žít jinak než jak je zvyklý a šourat se mi u nohy, když jdeme na procházku. Jak bych mu mohla bránit v radostném vítání, když někdo z rodiny dorazí domů? Ne, tohle bych mu vážně nemohla udělat. Na to bych se nemohla dívat. Jenže také už „to“ budu mít navždycky někde vzadu v hlavě, kdykoli se na něj podívám. Nějak na něj budu teď víc myslet, i když s ním zrovna nebudu.