Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Earl Grey
datum / id29.04.2003 / 82312Vytisknout |
autorJinny
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1927x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog
Není to dokonalé, ale bavilo mě to. Není to originální - nějak mi to bylo jedno.
Earl Grey
<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

 

Šklíba se přikrčila a okamžik nehybně vyčkávala. Pak se co nejvíc přitiskla k zemi a začala s plížením. Samozřejmě že na to byla stará, vždyť už jí bylo dvanáct let, ale stále ji to bavilo. Většina jejích vrstevnic byla mrtvá (vždyť její druh taky vede pořádně nebezpečný život) nebo tak ztloustly, že dokázaly jen celé dny pochrupávat na koberečku před krbem. Šklíba ale milovala lov, plížení, prskání a všechno, co k tomu patřilo. Vyhnula se záhonu s nedávno zasazenými cibulkami narcisů a tiše přeskočila zahradní lopatku položenou napříč přes pěšinku. A byla skoro u cíle. Napjala zadní nohy, podvědomě měřila vzdálenost a když si byla jistá, zaútočila.

Šklíbina oběť, paní Charlotta Barsburryová, jen vyjekla, když jí kočičí tíha přistála na zádech. Šklíba zapředla a otřela se jí o temeno bělovlasé hlavy. Její majitelka jí dál nevěnovala pozornost, sklonila se znovu nad plením záhonu s opunciemi, když se najednou zarazila. Neseděla už nějakých deset minut ve stínu? Teď na ni znovu svítilo mdlé slunce. Zvedla hlavu k nebi. Bylo jasně šedivé, bez jednotlivých mraků. Charlotta jen zakroutila hlavou a vrátila se k práci. O hodinu později se s hekáním zvedla a sebrala malou motičku a lopatku, co používala při plení, a vešla do kůlničky, kde nářadí uklidila.

Je tu někdo?

Trhla sebou, když jí v hlavě zazněla ta věta. Věděla, že ji nemohla slyšet. Charlotta byla už dvacet let hluchá jako poleno, jak říkal pošťák Fields, než ho dostala rakovina jater. I přesto věděla, že si tu jedinou větu nevymyslela. Ten hlas neznala, nikdy v životě nepotkala člověka s tak divným přízvukem. Odložila lopatku s motičkou na pracovní stolek (zapoměla je očistit od hlíny, ale to udělá až zítra) a vykoukla ze dveří kůlny. Ano, nemýlila se. Před jejím domkem opravdu někdo stál. Byl k ní otočený zády a prohlížel si tu stařičkou stavbu.

„Přejete si něco?“ ozvala se Charlotta podezíravě a narovnala se v zádech. Měla trochu strach. Ne že by se bála lidí, ale už dobré dva měsíce za ní nikdo nepřijel. Tenhle muž dokonce musel přijít pěšky, protože nikde neviděla auto. Z města to byla pěkná dálka. Její nervozita trochu opadla, když se po ní otočil. Vypadal příjemně, žádný zabiják nebo něco podobného. Připomínal spíš tátu od rodiny v té modrobílé kostkované košili a staromódních teniskách.

„Dobrý den, vy tady bydlíte?“ Usmál se na ni. Měl ten samý hlas, který slyšela před chvílí. „Hezký dům.“

Charlotta se udiveně podívala na svoje obydlí. Byl to spíš srub než dům. Postavený ze dřeva a kamení, s půlmetrovými stěnami, které odolávaly zdejší zimě. Byl všechno, jen ne hezký. „Byl levný, když jsem ho před lety kupovala. Je to tu daleko od lidí, takže o něj nikdo něměl zájem.“

Muž se podíval na dům a zase na ni. „A vy chcete být daleko od lidí?“

Charlotta pohodila hlavou a uvědomila si, že na rukou má stále kanárkově žluté zahradní rukavice. Sundala je, aniž se obtěžovala s odpovědí.

„Já vás nechtěl urazit. Myslím, že to bylo chytré. V létě tu musí být krásně. Ty lesy kolem a tak.“ Vyndal ruku z kapsy a natáhl ji k ní. „Jsem Lester Hallmeyer.“

„Charlotta Barsburryová,“ zamumlala a podala mu dlaň. Ta jeho hřála a byla podivně hladká, neopracovaná. Musel to být úředník nebo něco podobného. Důležitější byl ale ten zvláštní pocit, když se dotkli. Takřka okamžitě vyprostila svoji ruku z jeho sevření. „Potřebujete pomoct? Porouchalo se vám auto?“

Lester Hallmeyer na okamžik zaváhal. „Auto? Ne, já přišel za vámi.“

„Až z města? To musíte mít něco hodně důležitého, co mi chcete říct. Posílá vás Kitt? To těžko, jak se tak na vás koukám.“ Ano, byla trochu neomalená, ale ve svém věku si to už mohla dovolit. Přesto nebyla tak nezdvořilá, aby ho nechala stát před vlastním domem. „Dáte si čaj? Musíte být unavený.“

„Rád, pokud vás to nebude obtěžovat,“ odpověděl.

„Ale nechte těch řečí. O mě nebude nikdo říkat, že vyhazuju lidi, když za mnou váží takovou dálku.“ Huhlala si pro sebe, zatímco mířila do kuchyně. Ještě než do ní vešla, otočila se na něj. Šel jen dva kroky za ní, ale musel mít úžasné instinkty, protože zastavil takřka na místě. „Černý nebo zelený. Mám skvělý Earl Grey.“

Na odpověď musela zase chvilku čekat. „Dám si černý. Děkuji.“

„Donesu vám ho do obýváku.“

V kuchyni se pohybovala automaticky. Prováděla každodení čajový rituál, zabral jí sotva dvě minuty. Přemýšlela. Na tom člověku bylo něco divného. Nebyl to jen přízvuk, bylo to něco, co se nevidí na první pohled. A hlavně: co jí ten pan Hallmeyer chce. Proč by se táhl takovu dálku až sem.

Když vešla s kouřícím šálkem do obýváku, zastihla ho, jak se sklání nad jejím psacím strojem. Něco řekl a ona ho musela požádat, aby zopakoval svůj dotaz.

Zkoumavě se na ni podíval a zeptal se: „Vy jste spisovatelka? Co píšete?“

Položila hrníček na stůl a zamračila se, když odpovídala. „Žádnou vysokou literaturu. Obyčejné historické romány.“

Přikývnul a zahleděl se na její knihovnu. Byly v ní encyklopedie, dějepisné učebnice, její vlastní vydané knihy, plno časopisů, zkrátka od všeho trochu. Přepokládala, že se jí teď zeptá, jestli měla nějaký bestseller.

„Vy jste nemocná?“

„Prosím?“ Nemohla uvěřit, že by někdo byl tak indiskrétní.

Mávnul rukou ke své hlavě. „Vaše uši, před chvílí jste mě neslyšela. Navíc tu nemáte žádné rádio ani telefon. Jsou zbytečné, když je neslyšíte. Odezíráte ze rtů.“

Charlotta nevěděla, co odpovědět. Pak jen pokrčila rameny. „Nemám to od narození. Kdysi jsem měla nehodu. Zranění hlavy.“

„Váš manžel? Bil vás? Proto tu bydlíte sama.“

„Myslím, že jste až moc zvědavý, pane Hallmeyere,“ odsekla, prudce zvedla hrníček s čajem a strčila mu ho pod nos. Část tmavé tekutiny vyšplíchla na podšálek. Zpříma se na něj podívala a vzápětí se šálek s prvotřídním Earl Greyem rozbil o dubové obložení na podlaze.

Došlo jí, co je na tom člověku tak zvláštního. Neměl ani jednu vadu. Nebyl nijak krásný, to ne. Ale byl... dokonalý. Na hlavě se mu nehnul ani vlásek a pleť měl bez chybičky. Žádné známky po raním holení, žádná piha nebo jizva. A hlavní věc – byla hluchá a přece slyšela jeho hlas, tu podivnou intonaci, vyslovování.

„Kdo jste?“ Ustoupila dozadu a do rukou vzala starý železný pohrabáč.

Lester Hallmeyer se jen usmál. Nepohnul se, nebyl nijak znepokojený jejím chováním. „Nemusíte se mě bát. Přišel jsem vám pomoct. Jak začít... Říká vám něco slovo invaze?“

„Cože? Vy jste blázen!“ Charlotta byla stará paní a zrovna panikařila. Co si mohla proti němu počít? Byla tady sama. Neměla ani psa. Jen starou mourovatou kočku a ochočeného potkana jménem Finch. Rozhodla se tedy, že bude vyjednávat. Sklonila pohrabáč. „Jak to myslíte, invaze?“

Lester se podíval na hodinky a zjevně znepokojen ubíháním času se rychle zeptal (skoro nestačila odezírat): „Jak dloho to je, co jste naposledy byla ve městě?“

„Dlouho. Přes dva měsíce. Mám tady zásoby a nikdo mě neobtěžuje.“

„A viděla jste od té doby někoho? Přišla vám pošta?“

„Ne, ale to nic nedokazuje. Nedostávám často poštu. Jen občas reklamní letáky. Co jste myslel tou invazí?“

„Nechcete se posadit?“

„Ne!“

„Tak dobře. Teď mě dobře poslouchejte. Před padesáti dvěma dny navázali vaši výzkumníci kontakt s obrovskými objekty, co už se několik týdnů vzášeli na oběžné dráze planety. Nikdo o tom neměl vědět, však to znáte. Nastala by všeobecná panika. Ten kontakt ale nebyl úspěšný. Víte, tahle civilizace není ještě příliš vyvinutá, ale vaše planeta je cenná, i když jste ji už dost poškodili. Nejste sami, kdo má problémy s globálním oteplováním. A voda je cenná. A tahle planeta jí má tolik. Ty vesmíné lodě jsou vlastně tankery na vodu. Chápete?“

„Ne.“ Bylo to moc šílené na to, aby to chtěla chápat.

„Vaše zbraně nemají proti tak vyspělé civilizaci šanci.“

„Chcete tím říct...“

„Invaze. Je skoro dokončená.“

Charlotta nevěděla, jestli se má hystericky rozječet nebo se smát. Posadila se do křesla a složila ruce do klína. „Zabili je.“

„Ne všechny. Ještě to nestihli. Jsou odlehlé oblasti, kam ještě nedorazili, jako třeba tohle místo v lesích. Proto jsme sem přiletěli my.“

Zamračila se. „Kdo vy? Nerozumím vám.“

„Máme zájem na tom, aby vaše rasa nevyhynula. Sbíráme takové jako vy.“ Na rameni ucítila jeho ruku a okamžitě ji setřásla.

„Takže vy jste mimozemšťan.“ To představa byla skoro směšná. „Kde máte chapadla? A další pár očí.“

„Nic takového není. Jsme vám velmi podobní. Bylo zapotřebí jen pár operací, abyste neutekla hned, jak mě uvidíte. Ale možná byste mi uvěřila, kdybych vypadat tak, jak jsem se narodil.“ Znovu pohlédl na hodinky. „Nemáme už moc času. Půjdete tedy se mnou?“

Charlotta váhavě přikývla. Vstala a následovala ho před dům. Chvíli stáli na místě. „Co teď?“ zeptala se.

„Musíme čekat. Přiletí pro nás.“

Za pár minut Charlotta zaslechla na příjezdové cestě hukot motoru. Byla to bílá dodávka. Prudce zabrzdila a ven vyskočili dva muži. Ještě než stačila promluvit, jeden z nich vytáhl podivně vyhlížející nástroj a zamířil. Ozvalo se tichounké zahvíznutí a Lester Hallmeyer zasyknul a přitiskl si dlaň na krk.

„Nepřišli...“ Stačil ještě zasýpat, než ho jeden z nich popadl a smýknul s ním dopředu. Zvrátil mu hlavu a zakryl ústa rukou. Lester se zmítal, dokud ho muž nestrčil do zadní části dodávky, kde s ním zmizel.

Druhý muž přistoupil k Charlottě, která tomu všemu jen zděšeně přihlížela. „Už je to v pořádku, paní. Před třemi dny utekl z Berkleyského blázince. Není nebezpečný, ale má divné nápady, které pak vnucuje lidem. Neublížil vám, že ne?“

Charlotta se rozesmála a málem se rozplakala úlevou. „Ani byste nevěřil, co mi napovídal. Ale neublížil mi. Netrestejte ho příliš, ano?“

„Spolehněte se, madam,“ odpověděl už zase ten první poté, co zabouchnul zadní dveře dodávky. „Dostane se mu té nejlepší péče.“

„Sbohem,“ rozloučila se Charlotta a sledovala, jak auto mizí. Pak se rozhlédla. „Šklíbo? Kde jsi, ty tulačko?“ Našla ji pod domem, jak se v koutě krčí strachem. Vzala ji do náruče a konejšila ji. „Už je pryč, čičinko. Zase budeme sami. Tak je to nejlepší, viď.“

Ten večer našla na místě, kde zastavila bílá dodávka, chvějící se kuličku. Když ji vzala do ruky, začala ji brnět. Vzala kuličku do kůlny, položila na pracovní stolek a pořádně do ní praštila krumpáčem.

Rozbila se na desítky malých kousíčků.

 

 

 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.12.2003 00:00:00dát kritice tipŽíně
Opět výborně napsaná povídka. S hodnocením Sleeping beauty se téměř nedá nesouhlasit. A opět bych vyzdvihl závěr. Jseš mistr závěrů. Já ho ale nehodnotím tak, jako Sleeping, že je to jakýsi náznak tajemna na závěr, že přece jen to fantastické, které se tak pozemsky vyřešilo, je nakonec reálné. Mě se na něm líbí ten nadhled hrdinky k tomu, že by snad něco takového jako návštěva mimozemšťanů mohla mít pro její život jakoukoliv důležitost a s naprostým klidem kuličku rozkopne krumpáčem. :-) Tip.
20.06.2003 00:00:00dát kritice tipMair
Nádhera. Tak nějak jsem si ppředstavovala, že ten člověk je smrt...než řekl co je- nebo co není? Nemám sice v oblibě cokoli s vyskytujícími se mimozemšťany, ale ten konec...ach.....
A jak to dopadlo se Šklíbou? Takhle zanedbat hlavní hrdinku...:-))
30.05.2003 00:00:00dát kritice tipmník
      r_mnik_jednovousy_jpg.jpgSkvěle napsané, čtivé, třeba příjezd dodávky je záležitost přímo lahůdková. Vadí mi gramatické chyby a jeden drobný překlep:
motička (y)
motičkou
takže o něj nikdo něměl zájem
Stačil ještě zasýpat (í)
TIP

02.05.2003 00:00:00dát kritice tipMikey
Příběh je skvělý, ovšem s gramatickou stránkou bych nesouhlasil, zas ti tam haprují Y a I, MĚ a MNĚ... to je ale vážně všechno, co se z mého hlediska dá povídce vytknout. Dávám TIP.
30.04.2003 00:00:00dát kritice tipStarr
dobré, ale jak to skončilo?byl blázen, nebo nebyl blázen:))
takové konce mám ráda.))zasloužíš si**:))
30.04.2003 00:00:00dát kritice tipCirri
Jasne ze bola .. ludia nestrielaju cely den sa chvejuce gulicky ... lubi sa mi to ;-)
30.04.2003 00:00:00dát kritice tipStvN
- líbí se mi to, ale neodbyla jsi trochu ten konec?
30.04.2003 00:00:00dát kritice tipCirilla
blázen neblázen :)***
30.04.2003 00:00:00dát kritice tipsleeping_beauty
Skvele napsane...

Libi se mi zacatek. Nejdriv jenom to jmeno a personifikace do osoby nebo zvirete...pak si clovek precte jeji vek a zacne podvedome uvazovat, co to asi tak muze byt zac....a pak mu postupne dochazi, ze je to kocka...to je chytry:-).

Trosku mi to pripomina Aktu X - clovek sice zaregistruje nejaky zaver, ale pak se stane jeste nejaka drobnost, ktera ho prinuti pochybovat o tom, ze je zapletka uz skutecne realne uzavrena.....

Nektere momenty jsou velice povedene (jestli mela bestseller - jestli neni nemocna, nebyl krasny - byl dokonaly, to s tim slysenim a neslysenim jeho hlasu, atd...). Mam pocit, ze si celkem zakladas na kontrastu...a pritom to neprehanis - jen tak dal...

Celkove se mi moc libilo, bezchybne zpracovani jak po stylisticke, tak po gramaticke strance.

Urcite tip


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor