Na chvilku na kolo zanevřu.

Dnešek byl pro mě velmi zajímavý. Ráno 7.5.2003  v 7:42 projel přes naší vesnici volaký velmi hlučný dopravní prostředek. Což by bylo docela fuk, kdybych nespal v místnosti s otevřeným oknem. Takže jsem se samozřejmě vzbudil. No a co teď tak brzo ráno mám dělat? Učit se? Ani za nic! A stejnak mi to takhle po ránu moc nemyslí, potřebuji čas na rozjezd.  Takže jsem vstal, provedl základní raní činnosti a oblekl si cyklistické elasťáky a sedl na své 10 let staré horské kolo a vyrazil jsem se projet.

Když jsem byl 30.4. na čarodkách ve městě vzdáleném asi 50 km od mého domova, tak mi jeden kamarád doporučil chlápka, co prodává CD za dost dobré ceny a ještě navíc má velký výběr. Takže jsem se ho vydal navštívit. Cesta tam proběhla v celku v pohodě, až na malý detail. V jedné obci mě předjela Oktavia s vozíkem, který byl nějak nespokojen, že je tažen, tak se prostě během jízdy odpojil. Moc nechybělo a narazil do mě. Ale tento zážitek spolu s tím, že jsem spolkl mouchu, se v budoucnu ukázal, jako maličkost.

Když jsem dojel do onoho města, tak jsem vjel na nějakou cyklistickou stezku, která byla zároveň i chodníkem. Tak si to tak pádím po stezce a najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, ze dvora auto. Ale ten šofér byl dobrej řezník. Jednak vyjel z toho dvora pěkně rychle a taky se vůbec nerozhlédl. Takže ač jsem brzdil, co to šlo, zastavil, až když jsem na něj zařval. Pak odcouval. Ještě se zeptal, jestli jsem v pořádku. Já myslel, že jsem. Tak jsem mu to řekl a on odjel. Pak jsem sedl na kolo a ouha, přední kolo trošilinku kmitá. Je z něj teď docela slušná osmička alla kolo Ukrajina. Chlápek v tahu a mě čeká cesta zpět. No nic no. Tak jsem to kolo roztočil, srovnal brzdy tak, aby při jízdě neškrtaly špalky  a vydal se k tomu prodejci. Když jsem tam dojel, zjistil jsem, že je tam až od 13:30 a bylo pouze 10:20. Tak jsem odjel do parku, že tam počkám. Tam jsem si uvědomil, že jsem na dveřích obchodu jen tak letmo viděl telefon.

Jel tedy zpět a asi deset metrů od dveří , mne najednou zastavili dva páni v takových hezkých modrých tričkách, i když o této modré bych zrovna neřekl, že modrá je dobrá, jak se pak ukázalo. Myslel jsem, že jsou to pořadatele nějaké akce, ale byla to městská policie a já jel po chodníku na kole. Takže jsme si trochu pokecali a pak jsem vypláznul dvě kila a bylo po ptákách. Kdybych jel vlakem, tak by mne cesta tam i zpět nepřišla ani na stovku. Nu což no! Není každý den posvíceni.

Takže jsem pak zavolal tomu chlápkovi, dojednal jsem to s nim. Aspoň, že se to hlavní povedlo.  No a cesta zpět? To byla v podstatě pohádka.

Ovšem každá pohádka má někdy pár zádrhelu. Znáte to, jak si vždy hrdinové  mohou vybrat cestu mechovou, anebo cestu trnitou? Mne nikdo na výběr nedal a rovnou mě čekala cesta trnitá, v mém případě v podobě silnice, kde silničáři lepili asfaltem díry a štěrkovali, nebo co to dělali. Ráno tam nebyli, ale když jsem jel zpět, tak jsem asi 2 km čuchčil puch nového asfaltu a ještě  ty vepřoni (ostatní řidiči) jeli, jako by to byla dálnice a docela slušně mě ostřelovali kamínky. No prostě lepší prostředí jsem si nemohl přát. Pak už mne čekalo pouze projetí asi kilometrového useku kolem velmi příjemně páchnoucího pole řepky olejky a zklamaní ze zavřeného obchodu, kde jsem chtěl doplnit láhev, už delší dobu zející prázdnotou.

Mam rád, když vím, nebo alespoň tuším, co mne tak zhruba čeká. Chápu pátek třináctého, protože jsem předem informovaný o zrádnosti tohoto dne a je to férovej boj, ale proč není takhle proslavená i středa sedmého?

Aspoň, že jsem večer viděl výhru našich hokejistů nad RuskemJ