Živel

Šlapal jsem v tempu, kterým člověk uhání v pátek po práci domů. Každý den jezdím jinou cestou, na pátek přichází ta nejkratší. Ovšem také nejnáročnější. Ale já jsem od přírody takový masochista, že když mám k vytouženému cíli poslední krůček, udělám si ho co nejvíce nesnesitelným.

Trefila mě do oka. Dodnes nepochopím, jak se dostala přes mé brýle. Po ní se na mne snesla další a další, bombardovaly mne jako o život. Než jsem se stačil vzpamatovat, začalo pravé peklo. Řekl bych to asi takhle.

Šlapete si svou masochistickou cestou. Kolo vám zběsile poskakuje po kostkované silnici, oba blatníky drnčí, řidítka drnčí, nosič taky drnčí, máte co dělat, abyste udrželi řidítka v přímém směru. Sedět se nedá. Šlapete do kopce a po zádech vám stéká první pot. Tu se do vás opře náhlý poryv větru doprovázen prvními kapkami deště. Oblohu rozčísne blesk, zahřmí, dirigent dá povel k útoku. Zepředu se na vás snáší symfonie všemožných triků, které má počasí v rukávě. Vítr se předhání s deštěm. Házíte hlavou ve snaze zbavit se k tvářím a přes oči přilepených pramenů vlasů, ale nikam to nevede, protože se vám na ksicht z druhé strany jiné přilepí ještě nesmyslněji. Kopec roste k nebi, v silnici chybějí kostky. Zdá se, že už se ani nepohybujete a v tom se vše uklidní. Vítr vám dopřeje hluboký nádech, déšť laskavě smyje špínu z obličeje. To stojí za pořádný úsměv. Vrátíte se do tempa, šlapete ostošest, zase si to drnčíte svou masochistickou cestou k domovu. Ještě před rozcestím do vás uhodí blesk a sundá vám dlouhé vlasy do krátkého sestřihu. Očekávaný hrom strhá špinavé a záplatované šaty a oblékne vás do čistého obleku s bílou košilí. Nestačíte se divit, ale šlapete dál, protože tady na vás čeká poslední úsek cesty a ten je z kopce. Se zaváháním se přehoupnete přes vrcholek a opřete se do pedálů. Avšak dirigent dal povel k druhému útoku, ještě silnějšímu a ještě nemilosrdnějšímu, zdá se, že vám to nejede už ani z kopce. Musíte si stoupnout do šlapaček a zavřít oči před smrští pichlavých kapek. Obličej se vám kroutí v křeči, mezi pevně semknutými zuby profukuje vítr, dýcháte až ze žaludku. Je to souboj s přírodou. Souboj muže proti živlům. Skandujete si v duchu a za chvíli dokonce nahlas až do křiku. Tak kdo tady zvítězí? Z kopce jedete po úzkém chodníku, který zahýbá prudce vlevo k domovním dveřím. A přesně v té chvíli se vše zase utiší a vy se vlastní silou mrštíte zatáčkou v přímém směru do keříků nevykvetlých růží. A přesně v té chvíli, kdo ví, čí silou, se váš pohled zatoulá k jednomu z oken v sousedním domě a za ním, tichá a spokojená, přímá a elegantní, s lascivním úsměvem na rtech stojí Ona.

Probudil jsem se v růžích. Prohrál jsem. Podlehl jsem živlu. Zvítězila láska.