Pochod do věčnosti

Pochod do věčnosti

Jásání rozjařených davů,

mávátka v rukou dětí

a transparenty naplněné slovy.

Zvedl jsem vzhůru k nebi hlavu

- pryč hejno racků letí.

Dechová hudba činely mi zvoní.

Vyšli jsme ze zajetí města.

Cesty jsou suché, práší,

zpocená je má vesta,

dopředu nedohlédnu

. . . a za zády mám další . . .

Jásání tichne zvolna s nocí,

mávátka odkvétají,

už transparenty tíží paže mužů,

do kroku z lesů pějí vlci.

Kdo jsou ti, kteří znají,

kam vlastně jdeme?

Snad to vědět můžu !?

Nic nikdo ze sousedů neví,

jak dlouho a kam ? nezná.

Hezké je už jen snění.

Bubeník buben proklel

. . . a svítí černá hvězda . . .

Za vrchy nový den nás vítá

a dětem raší vousy.

Všichni jen mlčí, jdeme jako řeka.

Už nezpíváme, kdosi vzlyká.

Jen nohy samy jdou si.

A není jisté,

       zda nás někdo čeká.