Modrá sedačka

S kávou v ruce - cukr a mléko navíc

sedím na modré sedačce,

tolik nepohodlné, jako by snad věděla, že spolu strávíme celou hodinu.

Stmívá se a já dostávám strach.

Slyším hlasy za sebou a bojím se,

ať už jdou pryč! a skutečně odešly se svými majiteli - ani si neuvědomují, jaké mají štěstí, nemusí sedět hodinu na modré sedačce..

Kovový hlas mluví, stejně jako tolikrát.

Kolik zpráv denně řekne?

A kolik z nich někdo vyslechne?

Volání, neodbytné volání přírody.

Typický zápach cítím už z dálky.

Co nadělám? Když musíš, tak musíš.

Snaha o čistotu zůstává jen snahou.

Přesto je to nepřekonatelná úleva.

A taky uběhlo pár minut.

Můj strach se vrátil, ale jen aby prošel kolem

a opustil toto smutné místo.

Snad bych mohla přečíst pár stránek ze své knihy...

ale ta už mi dnes leze krkem!

A učit se?

Dobrá vůle zůstala doma, přibalila jsem jen sešity.

Někdy se minuty neuvěřitelně vlečou.

Jaká fráze!

No, určitě jste to už každý zažil.

Malé dítě v tatínkově náručí.

Snad by mohlo být osvěžením v nastávajícím šeru.

A opravdu, chlapeček pobíhá sem a tam a maminka se

"marně" snaží ho dohonit. Odběhli někam pryč :o(

Rozebrala jsem a složila svou propisku.

Má oblíbená "zábava".

Ale měla jen čtyři díly.

Někoho "nahoře" napadlo rozsvítit.

Jak osvícený nápad!

Mé oči děkují Edisonovi.

Chtěla bych slyšet tikot hodin.

Známku ubíhajícího času.

Slyším akorát bzučení zářivky

- znáte ten příšerný zvuk?

Všimla jsem si blikající zářivky.

Snad vysílá Morseovkou, ale já to nepřečtu.

Aspoň jsem svým upřeným pohledem přiměla vedle sedícího pána podívat se stejným směrem.

A měla jsem důvod se usmát.

Ze zamilovaného páru se mi dělá špatně.

Copak si nemůžou vlézt někam jinam než do mého zorného pole?

Mlaskavé zvuky nezastavím sklopeným zrakem.

Jak já tyhle hormony zmítané páry nesnáším!

Pán vedle mě odchází pryč, snad je mu taky nevolno, nebo má jiný důvod.

Kovový hlas oznamuje mou chvíli!

Nějak brzy.

Jaký bude rozdíl mezi touto sedačkou a tou, která přijde?

Nebude modrá...