Vranov II.

Ráno jsem vstal

Vyšel nahý do sněhu

Na Cejlu zvonili už poledne

Nebe se naklánělo

Marně jsem stopoval

Lyžaři tam byli dřív

Opřeli si lyže o kostel

Oddrmolili zdrávasy

A ujížděli rychle domů

K slavnostnímu obědu

Zůstal jsem tam sám

Poprvé v životě poklekl

A prosil ho

Aby mi vzal pýchu nenávist a bolest

Sám už jsem to neunesl

Sám už nestačím na nic

Naprosto na nic

Vyšel jsem před chrám

Hleděl do údolí

Zvonilo mi v uších

A v hospodě jakoby náhodou fakt měli jen rybí polívku

A červený víno

Věděl jsem že je Nový rok

Ten svátek kocoviny

Ale nevěděl jestli je to fakt Syn boží

A jestli mě Madona vranovská ochrání

Před zlem

O kterém nevím kde se bere

Nevím vůbec nic

Naprosto nic

Ale přijal jsem v hospodě toho neznámého podobojí

Vyšel jsem ven

Ploužil se cestou

Ruskou krajinou Josefa Lady

Cestou

Lyžařskou stopou

Sněhem zapadávající cestou

T a k o v é h o tao medvěda

Stmívalo se podivně rychle

Vločky kryly unavenou zem

pohledem tvých očí poutníky utěšujících,

Matko!

Bylo strašlivě pozdě zas

Přestal spěchat

Lehl si do závějí do peřin si lehl

Chraň to dítě, Panno

Ochraňuj ho, Bohyně Matko!

Vrátil jsem se domů

Kde mě čekala žena

Která nepatřila mi

Ale Kiliáne Nedory

Nikdy nám nic nepatřilo

Odjel jsem do jiného světa

Do jiného města

Několik zvonků mi zvonilo v různých bytech

V různých městech

Ty zvonky mi taky nepatřily

Ucítil jsem bolest

Svíravou tupou nekonečnou

Bolest je taky pýcha

Vezmeš mi ji taky?

S nenávistí myslím na ty

Co mi život rozmetali

Proč musím dělat že se nic neděje

Když rozmetáno je do základů

Že bych to rozmetal já?

Jak přežít ty konkrétní minuty bolesti

Vůz na němž jedu se už dávno rozpadl

Můžu si stokrát říkat že jsem jezdcem

Ne tím vrakem

Stejně spadnu do tý jámy

V jeskyni lovců mamutů

V labyrintu duše dohořívající svíčky

Jak je zažhnout

Jak vyznat se v těch chodbách

pod Stránskou skálou

S výhledem na ohryzanou horu

Jakousi obludou

Staršovstvo připisovalo to hadům

Těm slizskejm sviním

Ale jen já vím

Kdo ukousl bok Hádům

Hadi hladí

To zuby holky tý líný

Tlustý vyhřezlý

Můžeš se mi smát že přeháním

Ale to jí neznáš, bejby

Smrt je proti ní krasavice

Tato svině má bradavice

Ze strachu viny nenávisti bolesti pýchy

Nebo jen tak že se jí zrovna zachce

Zavřel jsem před ní oči

A kolem stejně běželo to peklo

V labyrintu ve mně všude

Kladivem zevnitř pekla se klepu

Bez domova milosti ochrany cesty se klepu

Zatopen pořád jen tak po bradu

Ale svět pomáhá jen čistým

A těm kdo jsou ve sračkách úplně

Chtělo by to nějaký antidepresivum

Ale ne ty oblbující psychiatrický jedy

Ale třeba Ecstasy

Ale kdoví jak vypadají její zuby v astrálu

Nebo ty mi, bože, pomůžeš?

Ale ty holky co hystericky ječej sladké jméno Jéžíš

Mě serou

Bože bože něco by to chtělo

Co?

Je to v tom že si myslim

Že Ježíš byl jen jeden z bodhisattvů

A ne jediný Syn boží

Nebo je to v tom

Že je těžký se neuchlastat

Když žiju sám

Nebo je to v tom

Že naprosto nejtěžší je žít s někým

Asi mám nějakou poruchu duševní

Ale ne zas takovou

Aby mě zavřeli

Do Bohnic nebo Bohunic

Vždyť “Boh všetko,

Svet len sen“

Jak začít nově?

Smutně sněží na Vranově…