Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

P. má vždycky pravdu
datum / id25.05.2003 / 85093Vytisknout |
autorJinny
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1452x
počet tipů5
v oblíbených0x
Prolog
P. má vždycky pravdu

Malá Polly uhladila pokrývku na posteli i svoji růžovou košilku. Pak zašilhala po hodinách. Přijdou tak za deset minut, aby je tu všechny probudili, ještě měla čas. Narovnala tedy malý stoh dopisů (všechny psané jejím kostrbatým nevyrovnaným písmem) na postel vedle sebe, aby si je naposledy prošla. První dva zmačkala, ty už byly příliš staré a do obálky se stejně nevešly. Přitiskla k sobě panenku, ale natahovací klíček v jejích zádech ji tlačil, takže ji hned obrátila. Očima sledovala řádky.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

 

Drahý dědečku,

proč mi neodpovídáš? Maminka s tatínkem by to chtěli. Provedla jsem něco? Je mi hrozně smutno, když sem za mnou nikdo nechodí. A potřebuju peníze. Constance se mi kvůli tomu směje. Panenka jí za to roztrhala její nejlepší šaty, říkala jsem jí, ať to nedělá, ale ona je hrozně zlá. Mohl bys jí domluvit. Polly

 

Ano, tenhle dopis byl dobrý, dědeček pozná, jak ho má ráda. „Co tomu říkáš, P.?“ zašeptala směrem k panence. Ucítila, jak se jí drobné nehtíky zaryly do dlaně. P. se asi nelíbilo, že o ní prozrazuje takové věci. „Nelíbí? Ale dědeček na tebe nic neřekne a přece musí vědět, kde jsem byla předtím. A taky co se stalo.“ Pravda byla taková, že chtěla, aby to někdo věděl, neudržela se. A komu jinému měla všechny ty věci vyprávět?

Drobnou tvářičku zamračila, když se rozhlédla kolem po spících dětech. Nesnášela je. Všechny. Proti nim si připadala o tolik let starší. Nevadilo jim, jak je tu drží jako idioty. Ale oni přece jsou prosťáčci, připomněla si. Polly začala svědit jizva na krku a chtěla se jí dotknout. P. se hned natahovala, aby ji poškrabala až do krve. „Nech toho!“

 

Drahý dědečku,

tak mám konečně novou rodinu, Lambertovi. Nelíbí se mi. Ona na něj pořád sprostě křičí a on pak odchází a tříská dveřmi. Pan Lambert se na mě tak divně kouká, nelíbí se mi to. Pořád kouká a kouká a když něco řekne, tak mě jen sekýruje. Prosím, mohl bys mi poslat nějaké peníze? Oni mi skoro nic nedávají. Myslím, že mě tu chtějí jenom proto, aby mě mohli ukazovat známým a ti mě štípali do tváří. Prosím, vezmi mě pryč! Polly

 

Drahý dědečku,

říkám ti to, protože vím, že to nikomu nepovíš. Řekla jsem panence o panu Lambertovi. Od té doby, co je paní Lambertová pryč, byl pořád divnější. Párkrát v noci bral za kliku (měla jsem zamčeno) a panenka to slyšela. Rozzlobilo ji to. Klíčkem mu vypíchla oči, když spal. Křičela na něj, že je prase. Jenže on jí přitom pořezal, chtěl jí uříznout hlavu, když se s ní pral. A vytrhal jí chomáče vlasů. Brečela jsem a uklidila po ní. Ozvi se prosím konečně. Polly

 

Drahý dědečku,

jsem v novém ústavu. Je to tu mnohem lepší než na předchozích místech, zvlášť u Lambertových. Je to tu ale nóbl. Ostatní se mi smějí, protože už nemám peníze na nic a musím pořád chodit ve stejném oblečení. Pošleš mi peníze? Kdy přijedeš? Obálky jsem ukradla Margareth, ta má všeho dost. Vidíš, dědečku, co ze mě bude? Ozvi se, prosím. Polly

 

„Vždycky držkuješ, když posílám dopisy, P., ale je to moje – ,“ nedořekla, protože do ložnice právě vešla paní Hadawayová. „Budíček,“zakřičela a odpovědělo jí nespokojené bručení.

            Rychle přešla k Polly a pohladila ji po vlasech. „Proč jsi tak smutná, andílku? Zase kvůli vlasům? Ty ti dorostou. A ta jizva na krku...“ „Já vím, paní Hadawayová,“ strkala už papíry do obálky. Napsala v adrese jméno, to bylo snadné. Místo... Devon? Minule to byl Essex, předtím Londýn. Ne, Devon ještě nezkoušela.

            Polly se líbezně usmála a podala obálku paní Hadawayové: „Udělala byste něco pro mě? Hodíte to do schránky? Je to pro dědečka.“ „Jistě, jistě.“ Prohlédla si dopis, hlavně adresu. Jen nějaké cizí jméno a hrabství Devon. Ten dopis se sem vrátí, ale proč té malé kazit radost? O ničem se nezmiňovala, jenom přikývla a odešla.

            Polly šeptla: „Už je pryč. Devon jsem vybrala dobře, ne?“ Pak zvýšila hlas, až se po ní pár dětí otočilo: „Ale to je mi jedno! Jestli ti to udělá radost, stejně ten dopis nedojde.“

 

Bylo to dost nebezpečné, samozřejmě. Ovšem při troše šikovnosti je určitě možné slézt dolů po stěně po překližkách podpírajících břečťan. Dokonce i za tmy. Polly držela panenku v zubech, když začala šplhat, ale vypadla jí. Seskočila dolů a v rychlosti ji sebrala. Vydýchala se a rozmýšlela, kam by se měla vydat dál. A co vlastně měla vymýšlet? Rozběhla se po cestě.

            Za nějakou čtvrt hodinu dorazila k silnici a vydala se po ní. „Chytnou nás, ale to je jedno, stačí chvíle,“ žvatlala, aby nemusela poslouchat jenom cvrčky.

            Světla. Vytvořila před ní její vlastní dlouhý stín, který poskakoval, jak se auto pohybovalo v zatáčkách. Přiblížil se řev a Polly stále stála uprostřed silnice, čekala. Pak slyšela nepříjemný rachot a skřípění, jak se ohýbalo železo. Nakonec zůstalo už zase jenom ticho.

            Něco ji táhlo na to místo, dokonce tam utíkala. „Vidíš to?“ vykřikla nadšeně, když uviděla auto, které blokovalo cestu. Určitě se několikrát převrátilo, ale nakonec znovu skončilo na kolech. Kupodivu mu pořád ještě jedno světlo fungovalo. Otevřela dveře a pomaličku vklouzla dovnitř. V přihrádce našla úmrtní oznámení pro Marii MacElroyovou, milující matku a babičku... A taky tu byly doklady. Řidič se jmenoval Arthur MacElroy, z Londýna, stav vdovec, a vzadu podle všeho seděla jeho dcera Patricia. Podívala se sedadlo vedle a když se opravdu snažila, mohla ještě slyšet, jak ten muž dodýchává. Bylo mu jenom málo přes třicet, co se asi stalo paní MacElroyové mladší? Teď! Teď přestal dýchat.

Polly otevřela zadní dveře a vytáhla jeho dceru ven. To děvče bylo asi o dva roky mladší, ale mělo skoro stejně dlouhé hnědé vlasy jako ona.

            „Co to vymýšlíš, P.? To nejde. Ano, byli z Londýna a tam se lidi moc neznají, ale to přece – neblázni.“ Jenže ono to dávalo smutnou logiku. V úmrtním oznámení stálo milující matka a babička, ne manželka. Ti dva byli jenom sami. „Souhlasím. Asi mě stejně dají znova do domova, dobře, ale ten bude lepší než támhleto vězení. Ale co rodiče její mámy? A vzdálenej strejda, co k nim občas zajde. Ti by to poznali. Že bych měla tolik štěstí? Mám to zkusit?“

            Vzala Patricii za nohy a odvlekla k potoku. Za oblečení jí dala několik kamenů a spustila do vody. Zbývalo ještě vytáhnout z auta pana MacElroye. Dokonáno. Sedla si vedle něj a vymáčkla slzy. „Patricia MacElroyová, Patricia, Pat. Snad to byli samotáři. Měla jsi pravdu, P., takhle to bude lepší,“ hladila panenku, až jí trhala vlasy. Pat neměla žádnou hračku...

            V prstech jí zůstala spousta silonových vláken a když jednou opravdu silně zabrala, utrhla jí celou hlavičku. „Oh, promiň.“ Vzala panenku rozdělenou teď na dvě části a odhodila přes rameno do příkopu. „P., si už nebude hrát.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.05.2003 00:00:00dát kritice tipStvN
Když to člověk čte víckrát, tak to neni ani moc zmatený. Je tam akorát čachrování s příbuzenskými vztahy - a co rodiče její matky? - a já přiznávám, že tohle téma moc neovládám, potom tam ohromě mate, že všechna dívčí jména začínají na P, takže se mi pletly postavy. Svým způsobem mi to připomnělo recept, jak se stát svým vlastním dědečkem.
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipKandelabr
teda tohle je fakt fajn! pan hitchcock by z tebe měl radost :) ne je to opravdu dobré, epické a zábavné (už jsem se bál že z toho bude další Chucky :) jen mám výhradu k té pasáži od bouračky ke konci, ta by chtěla trochu projasnit, musel jsem ji číst víckrát, protože napoprvé jsem vůbec netušil o co jde (a pokládám to za chybu, u tohoto stylu příběhu opakované čtení hodně ruší). Zkus to trošku přičísnout. jinak tip .
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipStvN
Pravda. Ta pasáž je nejasná.
Taky je pravda, že je to dobrá věc. jsi dobrá. Jen tak dál.
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipJinny
Díky za pochvaly, ale abych vysvětlila: Mohla jsem sice vymyslet, proč to auto bouralo, ale když se k něčemu takovýmu člověk dostane, tak o tom taky moc neví. Tak proto ;-)

Kandelabr: Počkat, co je na tom autě tak nejasnýho. Žádnej hlubší význam to nemá. Jinak Chuky to opravdu mělo připomenout
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipKandelabr
ne ne, to jsem asi špatně vysvětlil. vůbec nemusíš říkat proč auto bouralo atd, to ne-právě to se mi líbí. akorát to, jak je to popsané je trochu nejasné. To s tím úmrtním oznámením, s popisem kolik lidí bylo vlastně v tom autě a tak, v tom je trochu chaos.
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipHumble
Trochu nejasné je mi to taky - viz Kandelabr a tak. Jinak je to napsané výborně, tip.
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipCirilla
P jako Pavla???
:)
Jasně, Patricia.
Zimomriavky mi behajů po chrbte.
26.05.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
dobrá povídka :)
druhá část nezní pochopitelně dost náhodně, ale ani to nevadí...
a díky P. je to celé hlubší, výborně... :)
*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor