Básník

Navzdory člověk zpívá,

navzdory vám všem,

Pán Bůh se na něj dívá,

odpouští každým dnem.

Společnost vyvrhla člověka,

musí teď kráčet sám,

propast je před ním hluboká,

Boha se táže, co dělat mám?

Propast je velká,

není mostu přes ní,

smutný básník zalká,

pouští se cestou trní.

Zůstal navždy sám,

vyděděnec od lidí.

Já s ním dnes kráčím dál,

však nikdo nás dva nevidí.

Je to tak dávno,

co odsouzenec žil

a přesto znám ho,

jak by tu se mnou byl.

Odpustit dokázal,

jen navzdory všem zpíval,

na nic se netázal

a Pán se na něj díval.

Četla jsem kdysi knihu,

v té knize básník byl.

dal světu svojí něhu,

zkaženě v chudobě však žil.

Jaký byl středověk?

Odsuzoval snad lidí?

Ztratil se v něm člověk,

nikdo ho nikdy neuvidí.