L'Autunno

Mám ráda procházky noční přírodou. Většinou se ale musím spokojit s parkem za Českou televizí. Dnes je zvláštní den. Od rána mám pocit, že na něco čekám. Na něco, co změní můj život.

Zepředu jsem zaslechla pomalé kroky. Nikoho nevidím, protože tady pouliční osvětlení neslouží, ale podle šouravého rytmu hádám na staršího člověka. Náhle proti mě ze tmy vyběhl dlaňový psík. Skotačící chlupáček pojal za dobrý nápad očuchat mé boty. Pozornost mu oplácím drbáním za ouškem. Hopká kolem mých nohou, škádlí mě a poštěkává.

Zvedla jsem zrak a spatřila milého stařečka s jiskrou v oku. Nevšimla jsem si, co schovává za zády. Chtěla jsem se zvednout, ale ještě než jsem se narovnala, mě něco udeřilo do hlavy.

Žádný sen. Jen tma. Do nosu mi vniká nepříjemný zápach. Zřejmě kouř otevřeného ohně a nějaká pečeně. Nezbývá mi než líně otevřít oči. Hned je ale musím zase zavřít, protože toho překvapení bylo nějak moc najednou. Vím, že mi to tak docela nedochází. Je to přesně ten pocit, jako když zjistíte, že zrovna když jste byli nakoupit deset rohlíků a půlku chleba, se váš otec utopil ve vaně. Je to blbost. Nemožný. Je to smutný a děsivý, ale nejvíc ze všeho to je komický.

Smějete se a tečou vám slzy, stále více slz a více smíchu, řehot a škytání z toho jak si zoufáte nad vlastním rozumem, který ne a ne....a můžete pořád dokola zavírat a otevírat oči, ale výjev se nezmění, protože tohle už není sen, tohle je skutečnost a ten jekot nezní jen ve vaší hlavě, ale taky v plicích a rozkmitává vaše břišní svaly. Pak se rozkuckáte, protože vdechnete až moc velké sousto kouře a kuckáte a nemůžete si pomoct rukama, protože je máte svázané za zády a celkově jste přivázaná k topení v nějaké garáži snad, podle absence veškerého nábytku a okýnka těsně u stropu, a ten pach z pečínky stoupá jen kousek před vámi a když znovu otevřete oči, vidíte, že tou pečínkou je vaše lýtko, které se vyjímá jako z Dálího  obrazu nad rozžhaveným dřevěným uhlím. Sedíte přivázaná k topení v ubohé garáži a nevěříte vlastním zraku ani tomu pánovi v obleku, který vaše lýtko pomazává nějakým sajrajtem na rožnění a pobrukává si zpěvnou melodii.

?Vykřičela jste se?? Říká to tak příjemně, až vás to vytáčí.

Chtěla bych mu nadávat do zkurvysynů, chtěla bych mu vyhrožovat, co mu provedu já a mí vlivní kamarádi. Zatím ale brečím a rozdírám si zápěstí o provaz, kterým mě přivázal k topení. Dlaňový psík mi zase očuchává nohy. Pravou mám položenou před sebou a přivázanou k ocelovému oku v zemi. Levá je naprosto necitlivá, v klidu se opéká na rožni. Proč mi jí sakra neuřízl? Proč mě nezabil? Ten hajzl.

Z toho smradu se mi zvedá žaludek. Do pusy se mi dostalo něco kyselých šťáv, které plivu na zem vedle sebe a pak si uvědomím, že jsem je měla dávno plivnout na něj.

?Nebudeme si povídat??

?Jděte do hajzlu.? Víc neřeknu ani slovo. Sakra co to je za blbost? Jak mi může opékat nohu, úchyl jeden zkurvenej. Do prdele.

Nadávání mi asi moc nepomůže. Ani nevím, jestli si chci pomoct, vždyť je ze mě mrzák. Co tomu řeknou lidi? Panebože lidi, do háje s lidma. Já chci žít.

Každé pouto se dá roztáhnout a uvolnit, každý uzel se dá rozvázat. Chce to jen práci, překonat bolest, nemyslet na důsledky, jen na to, že se odsud musím dostat. A já se odtud chci dostat a to co nejdřív, kdoví co se mnou tem magor zamýšlí.

Konečně. Povedlo se mi to. Chlapík si mě moc nevšímá, před chvílí mi zase napatlal na nohu ten ksindl a odešel ven. Co tam pořád dělá? Lítá tam a zpátky, jako by připravoval kdovíjak náročnou cestu do budoucnosti.

            Rychle odvázat nohu, odvalit se od horkého rožně a najít nějakou zbraň. Je tu jen pohrabáč na rozhrnování uhlí. Taková nic moc tyčka. Snad se mi podaří vstát a počkat na něj za dveřmi. Dá to hodně práce, celou levou nohu mám totálně nepoužitelnou. Lýtko je obřezané a celé zpečené až dočerna. Copak neví, že je to karcinogenní? Navíc mě připravil o chodidlo. S pravou naštěstí nic není. V rukou je taky síla. Až na zkrvavená zápěstí jim nic není, ale to je v tuto chvíli detail. Ale ta hlava. Točí se mi a jdou na mě mdloby. Nadýchala jsem se moc kouře a po té omračující ráně mě bolí krk, jako bych odjakživa nosila okovaný obojek. Sakra, tak kde seš?

Kroky na schodech, klika, dveře, pohrabáč a nos a oko a ucho a čelist a ?Ty sráči zkurvenej!!!? Řvu jako pominutá, mlátim do něj i když dávno leží na zemi, obličej k nepoznání. Psík to schytal taky. Zakousl se mi do opečené nohy. Teď je z něj jen chomáč chlupů, jako by někdo vysypal pytlík z vysavače. Sakra práce už ani ty slzy netečou. V hrdle sucho, jen bezmocnej sípot. Vlasy padají do obličeje, lepí se na zpocené čelo a všechno tak odporně smrdí a nejvíc moje opečená noha.

Na co sakra čekáš? Hni se! Opatrně do schodů. Co schod to skok a plesknutí zohaveného zbytku levé nohy. Akorát mi překáží. Mlátí do schodů a taky do druhé nohy.

Závan nezkaženého vzduchu. Málem nejde unést, jakej je to rozdíl oproti podzemní kuchyni. Jsem celá zpocená. Klepou se mi ruce na kterých mám ještě krev. Neměla jsem si sahat do vlasů, a stírat pot z čela, určitě mám celý obličej od krve. Další schod. Ještě dva. Hop. A hop. Dveře a zahrádka. Čtyři schody dolů, levá noha mě sere čím dál tím víc. Pořád mi pleská o pravou, takže musím skákat hodně opatrně, abych se nesložila. Zastavit se nemůžu, protože bych se tutově zhroutila. Kdo by to řekl, že seskákat ze schodů bude obtížnější než na ně vyskákat. Na každém schodě se mi podlomilo koleno a na posledním jsem to už neustála. Válím se v prachu a písku, lepí se mi do vlasů a na obličej, na dlaních mám nános jako bych se celý odpoledne hrabala v provlhlé zemi. Akorát to bahýnko je červené.

V noze mi škube, ruce se klepou. Připadám si, jako by mi někdo otočil oči a já se dívala do vlastní hlavy. Plazím se po hmatu k brance. Natáhnu se po klice, už se ani nesnažím zvednout. Branka se pomalu otevírá a já pronikám na ulici. Kroky, tuším silnější postavu, ženu. Ve vzduchu máchám jednou rukou; pokud se jí nedotknu, nevšimne si mne. Držím ji za nohu. ?Pomoc.?

Sen. Do nosu mi vniká nepříjemný zápach. Zřejmě kouř otevřeného ohně a nějaká pečeně. Nezbývá mi než líně otevřít oči. Tentokrát je už nezavřu. Tohle je komedie a včera se mi táta utopil ve vaně, zrovna když jsem byla nakoupit deset rohlíků a půlku chleba. Není důležité, aby mozek přijal realitu jako skutečnost.

Ležím na zádech, necítím ani jednu nohu. Nemám levou ruku a podle toho, že vidím přes hrudník, nemám už ani prsa. Pravá ruka se mi pár centimetrů od obličeje rožní nad dřevěným uhlím. Dívám se na ní jako na zlobivou panenku, která si usmyslela, že přestane mrkat. Nade mnou stojí asi deset nebo patnáct lidí ve večerních šatech a oblecích. Popíjejí šumivé víno, povídají si a uždibují kousky lahodného masa co mají na talířcích.