Váza.

Já rozbil skleněnou vázu
zůstaly jen střepy a prach
jen růže přežila tu zkázu
nic neubralo její krásu
ted už nemusí mít strach.

Slza vytéká z tvých víček
krvácí tvá bosá chodidla
píchla ses o jedno ze sklíček
do dlaně ted nasypeš pár perliček
poprosíš anděla aby ti půjčil křídla.

Zatím v tvých dlaních rozkvétá růže
nikdo z nás ji ze sna nevyruší
vánek se ptá zda hladit může
chráníš ji přistoupila jsi blíže
ani tvé slzy co na její květ prší.

Má špička jazyka něžně pohladí
stírá krev lehce z tvých chodidel
kostka ledu bolest zachladí
ta růže si s vázou novou poradí
tu krásu nohou až ted jsem uviděl.