Smrt básníka.

Po celém městě ted znějí smutně všechny zvony
vítr vše přenáší přes louky lesy vody i záhony
odešel básník život za ním zavřel branku
na stůl položil poslední nedopsanou stránku.

Ten jeho život se skládal z mnoha malých dílků
kdos v knihovně sáhl otevřel jeho sbírku
čte jeho verše zcela jedním dechem
popel básníka se zatím rozletí s větrným prachem.

Ve svých verších on díval se do dálek
psal o lásce o něze o růži světě bez válek
na břehu řeky kde psal je lodka zborcená
po hladině se nese z jeho veršů ozvěna.

I ta jeho lavička pomalu mechem zarůstá
kde každé ráno mlha schovávala jeho ústa
samotná hladina se ztrácí někde v daleku
ty jeho oči když štastně se dívali na řeku.

Vše kolem jarem i celá zem voní
jeho smutné slzy se ted vsakují do ní
jeho duše se v jeho básních otvírá
básník ve smutku a zcela v samotě umírá.

Z jeho veršů dovídáš se o jeho snech
co neztratily kouzlo ani něhu po létech
o jeho myšlenkách přemýšlíš nad jeho slovy
někde jinde právě zrodil se básník nový.

Jen malý křížek se ční nad jeho hrobem
i on se přišel rozloučit dát někomu sbohem
tu vidí svou dceru jak s růží přichází
veme ji za ruku pohladí po vlasech spolu odchází.