Ticho.

Sám jsem pochoval sebe
do černého mramoru
kolem mě modré nebe
popel hází v černou noru.

Jen zůstaly hvězdy smutné
o nich básník nebude psát
všude ticho jak když utne
zmlkl i ten rozkvetlý sad.

Verše uschované v paměti
v papíru se rozpíjí kapky krve
myšlenky sepsané do věty
tu mou růži někdo urve.

Má duše bez lásky umírá
tak svíčko knot zhasni
brána se přede mnou zavřela
zůstanu uvězněn v básni.

Ještě nejsem připraven na let
zůstanou verše a doteky
chytni dlań nevadí bude to bolet
zůstanou tady na věky.