Na křídlech.

Oprátky visý na stromu poezie
básně se houpají ve větvích
smrt na místo zrodu života
tak odpočívej v pokoji.
Déšt polknul ráno
i se svou modří
zbavuje naději za rány
zbyl popel.

V prachu zmizel básník
co nepohodný byl
jeho básně nikdy nezemřou.
A někdo jiný bude verše psát
o válce smrti lásce.

Ze smrti vychází nový život
básně jsou mízou která léčí
z těch slov slepuji celý svět
tíhu roztrhaných knih
co přežijí.
Kapky krve se slévají
v moři co hubí
nenávist.

Verše neznají čas
přežijí navždy i svou bolest
v krvavém papíře bílé labuti
se vznesou na křídlech
vyklouznou z oprátky.