Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Rozhovor
datum / id06.06.2003 / 86411Vytisknout |
autorJeanne_6
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno2934x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubů, Jezdci na hadu, Klub Salamandřích Hvězd, Psychotická frakce Písmáka,
Prolog
Rozhovor
 

- Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého...<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

- Amen

- Otevřete své srdce Bohu a odevzdejte mu své hříchy...

- Tak především bych chtěl říct, že jsem kněz. Je mi 35 let.

- Otče Marku?

- Ano, Petře, jsem to já.

- Co tě přivádí? Překvapil jsi mě. Mohli jsme si promluvit někde jinde.

- Jsem tolik hříšný, Petře. A nemůžu už dál lhát před Božími zraky a vám všem. Nejsem hoden svého úřadu. Je  mi špatně samotnému nad sebou. Jak jsem se změnil. Zvracel bych ze sebe….

- Marku…….

- Já vím, Petře, nerozumíš mi ani slovo. To chce vše po pořádku. Ale jak začít? Tolikrát jsem se odhodlával, připravoval si slovo od slova, co říct…….A teď.

- Víš jistě, že jsem to právě já, s kým chceš mluvit? Víš, co říkáš? Já……

-Pamatuji si na vše. I na vůni čaje toho rána. Tolik proklínaná a tolik milovaná neděle. Sám si nerozumím. Ještě teď se v noci probouzím, zpocený, jak se mi zdá o mé chůzi do kostela. Kostky mi ubíhají pod nohama, ale cesta je tak nekonečně dlouhá. Bylo to období velké krize. <?xml:namespace prefix = st1 ns = "urn:schemas-atlas-cz/maps" />Rok jsem se modlil a odpověď nepřicházela. Já, kněz a ztratil kontakt s Otcem. Ne. Jenom jsem špatně slyšel jeho slova.

 A pak tam stála ona.Světlo z vitráží se jí odráželo na čele. A smála se. Petře, jak ona se smála. Celý svět bys objal v tom jejím úsměvu. Tak jsem se na ni taky usmál. A celou mši jsem na tento úsměv myslel. Bylo to, jako kdyby mi Bůh poslal pozdrav.Že je opět se mnou, že mě vlastně nikdy neopustil. Dodalo mi to odvahu. Jak plný toho úsměvu, šťastný jsem sloužil tuto mši. Vlastně jsem zapomněl na dívku, jen jsem vzpomínal na to jemné zachvění rtů…

Po mši přišla do sakristie, pořád se smála. Já ji ani moc nevnímal. Mluvila s kostelníkem. Ten ji poslal za mnou. Říkala něco o tom, že je studentka a jestli nemůže bydlet u nás na faře, že ji posílá Otec z nějaké farnosti….že tu má pomáhat. O tom jsem už slyšel. Čekal jsem starší paní, ne devatenáctiletou dívku.

 Domluvili jsme se, že přijede za dva měsíce.Ona se jen smála. Už tehdy mi to bylo divné. Nebo ne divné, spíš jsem ten smích potřeboval. Štěbetala jako ptáček, svou přítomností zlomila to naše napjaté ticho. Já viděl jen její ústa. Vlastně jsem ani neměl čas přemýšlet. Odjela a já to bral jako samozřejmost. Do večera jsem o ní nevěděl.

 Pak se ale v noci otevřely její oči. Byl to sen, který mě pronásledoval každou noc. Viděl jsem oči…mrkaly, rychleji, rychleji….až mi málem praskla hlava. Byly to oči, které mluvily, které plakaly, které se smály. Oči, jak dvě průzračné studánky. Utopil jsem se v nich.

 Nemá cenu popisovat celé ty dva měsíce. Žil jsem a nežil, spal jsem a nespal. Děsil jsem se dne, kdy se vrátí, a přesto jsem s dychtivou touhou rval listy kalendáře.

- Marku, promiň, že tě přerušuji, ale jestli tu jde jenom o to, že ses zamiloval. Kolikrát si myslíš, že se to stalo mně? Každý občas někoho potkáme. Ale my musíme vytrvat. Je to cesta, kterou jsme zvolili…

- Petře, já vím, ale bude lepší, když ti to řeknu všechno. Asi ještě pořád nechápeš, co se ti snažím sdělit.

-No, tak mluv, ale mám obavy, že ti tentokrát opravdu nerozumím.

- Přijela patnáctého září. Den, kdy jsem byl mimo farnost. Řešil jsem sbírku u biskupa, ale to není důležité. Vlastně jsem se to dozvěděl, že přijela, až druhý den při snídani. Celý den jsem ji neviděl. Setkali jsme se až na večerní mši, kdy jsem ji zahlédl, jak stojí vzadu. Úmyslně jsem se jí vyhýbal. A ani ona mě nepřišla pozdravit. Týden plynul a my se jen míjeli.

 Cítil jsem se hrozně. Byl jsem nemocný. O tom nebylo pochyb.Možná jsem zešílel. Ležel jsem v posteli na druhé straně domu, ale přesto jsem slyšel, jak otevřela dveře.Cítil jsem, jak si rozvazuje boty. Znal jsem okamžik, kdy jí kalhoty odpadly od boků, jak šustí látka na jejím těle. Slyšel jsem, jak otvírá okno. Položila se do postele. Byla tak blízko. Dlouho do noci jsem nemohl spát. A i ona se možná zmítala pod peřinou, tolik toužící po stále nepřicházejícím spánku. Až když jsem ji uslyšel pravidelně oddychovat, zklidnilo se mé srdce. Spí. A já se taky pomalu propadal do prázdnoty.

 S každým ránem, s každou probdělou nocí mi přibývaly kruhy pod očima. Můj den se stal stejným, vše se opakovalo. Každá mše byla utrpením. Viděl jsem spousty mladých očí, všichni hledající někoho, kdo by je objal a já tam stál sám. Jen s Bohem, který byl v té chvíli tak daleko.Tato samota mě bolela nejvíce večer, kdy jsem procházel po ulicích, míjely mě dvojice a já poprvé v životě cítil, že nechci být knězem. Mé poslání mě tížilo jako kámen, pálilo, sužovalo…O to víc jsem se v noci modlil. Pán však všechno nechával na mně. Ptal jsem se stále dokola. Co se to se mnou děje? Však odpověď nepřicházela.

 Soustředil jsem se, aby na mě nikdo nic nepoznal. Stal jsem se nervózním, protivným, náladovým.Ale stále jsem se ovládal. Snil jsem o ní ve dne, v noci. Moje slova se smrskla do prázdných vět. Celkové zhroucení na sebe nenechalo dlouho čekat. Opustily mě síly a já se poddal horečce. Zesláblý, vyčerpaný jsem spadl až na samé dno. Nebyl jsem schopný ani natáhnout ruku pro hrnek vody.

 Mé ticho rozrazilo až zaskřípání dveří. Kroky přešly k posteli.

- Otče Marku, tak jak to s vámi vypadá?

Byla to ona.Její hlas.Vší silou jsem pootočil hlavu. Stála jen kousíček ode mě. Tak blízko na dotek. Natáhl jsem ruku a chtěl jsem jí říct aspoň jedno slovo, ale moje hlasivky vypověděly službu. Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Byla tolik živá, v mém pokoji, v mé blízkosti.

- Otče, potřebujete něco?

Zeptala se a já měl pocit, že se třese. Proč stále jen stojí se sklopenýma očima?

 Vzal jsem ji za ruku. Celé své tělo jsem soustředil do tohoto jednoho pohybu. Položil jsem si její ruku na srdce. Potom jsem ztratil vědomí. Proplouval jsem mezi snem a vším, co se doposud stalo. Znovu se mi na mysl vkrádalo naše první setkání.

 Když jsem se probudil, v pokoji už bylo šero. Necítil jsem její dlaň na svých prsou a tak jsem se bázlivě rozhlédl po pokoji. Stála u okna. Dívala se na ulici. Po chvíli se otočila a usmála se.

- Chtěl jsem vám říct...

- Já vím, hodně jste mluvil ze spaní.

- Co všechno?

- Všechno.

- Takže vy víte…

- Vím. Ale vždyť ty taky víš, Marku.

Hleděl jsem jí do očí a najednou jsem dostal strach. Byla to chvíle, kterou jsem nejvíc očekával, která byla mou noční můrou.

Sedla si na kraj postele.

- Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl…

- Mlč. Moc tě to vysiluje. Všechno jsi mi to už stejně řekl.

Pohladila mě po tváři. Snažil jsem se najít v jejím obličeji alespoň jemné zachvění, které by mi ukázalo, co si myslí. Byla klidná, až mě to zamrazilo v zádech.

 Rozhodnutí přišlo jako blesk. Na co jsem až doposud čekal? Na schválení? Jakou měl můj život do toho dne cenu? Snad jsem jen na malinkou chvíli zaváhal, možná to bylo rozloučení s mým dřívějším já. Takové sbohem, Otče Marku! Objal jsem ji a splynuli jsme v polibku….

- A to je vše?

- Ne, už je to asi tři týdny. Ještě nejsem zcela zdráv, ale vím, že se musím někomu svěřit. Nemysli si, že je to jen dočasné pomatení. Miluji ji a jsem rozhodnutý. Opustím už jednou provždy svůj úřad a snad najdu štěstí.

- A co tedy ode mě chceš slyšet? Já nevím, marku, přijde mi to neuvážené…

- Nechci radu, jenom se loučím. A nelituji, slyšíš, ničeho nelituji. Snad mám jen strach, že jsem Boha tolik ranil, nebo to tak mělo být…

- Marku…

- Petře, sbohem. Podívej, čeká na mě u dveří kostela. Řekl bys někdy, že já tolik zásadový, zasvětím svůj život tak mladinké dívce?

- Ale, Marku, kostel je prázdný. Kde stojí?

- Neříkej, že ji nevidíš, jde mi naproti.

A Petr pouze viděl, jak se Marek rozběhl, políbil neviditelnou tvář a s blaženým úsměvem a naposled podíval na Petra a odcházel. Kostelem prolétl jen šum jeho posledních slov, věnovaných neznámé.

Petr rychle vyšel před kostel a v dáli zahlédl, jak marek zahýbá do ulice, jednu ruku za sebou, to jak objímal svou neexistující lásku.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.08.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
dobře se to skončilo, nečekal jsem nic podobného...
nevím, jestli líbilo, ale určitě zaujalo :)
*
16.06.2003 00:00:00dát kritice tipstudanka
Znám několik takových, kterým se to stalo doopravdy...
16.06.2003 00:00:00dát kritice tipSeregil
Hmm... velmi dobře a poutavě napsané.... až mě zamrazilo...
12.06.2003 00:00:00dát kritice tipMathew
no nevím..dialogy mi nepřipadly důvěryhodný..a..tak nějak to mnou prostě proplulo a nic moc mi to nedalo..
10.06.2003 00:00:00dát kritice tip(G)eorge
Taky si myslím že "pointa" na konci není vůbec pointou celýho díla... a že se tentokrát opravdu povedlo!! (Jenom pro pořádek, vedení postav a osobností ve věryhodném a myšlenkami nabitém dialogu je těžký, takže trénuj, občas jsem tomu skoro neuvěřil---)

Shrnuto, sečteno a podtrženo : veleTIP+kluby+odně štěstí..:))
(G)***
09.06.2003 00:00:00dát kritice tiphouba
výborně napsaný, dočetla jsem s napětím do konce.....
ať je to, jak chce, myslím, že celibát kněžích - ten povinný, je přežitek.....
tip*
09.06.2003 00:00:00dát kritice tipJeanne_6
No ta holka není vůbec důležitá
09.06.2003 00:00:00dát kritice tipJanV
Klasické téma, dobře zpracované, pěkný konec :-)
08.06.2003 00:00:00dát kritice tipDrago
opravdu zajímavé - a velmi čtivě napsané...
myslím že jsem to pochopil ale i tak se raději zeptám .kdo má být ta dívka?
5/5+T+K
07.06.2003 00:00:00dát kritice tipTenopravdickejJELEN
Sakra, hustý a dobře napsaný. Hluboká myšlenka, zaujalo, chytlo, zkrátka....
07.06.2003 00:00:00dát kritice tipchicoria
Moc dobré
07.06.2003 00:00:00dát kritice tipdes_te_meer
zajimave tema povidky, libi se mi to *


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.