Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mezikamenní

13. 06. 2003
9
0
5278
Autor
Kandelabr

Ve hřbitovní bráně jsem se prosmýknul mezi paní tlačící kolo a ovanul mě příjemný chlad. Vstoupil jsem do tmavého stínu stromů, šel pomalu, ve své veselé červené košili, se svou veselou hudbou ve sluchátkách mi hřbitov připadal veselý. Roztančené květiny, smuteční věnce a kytice, živé i strnulé v seschlosti, slunce prostupjící korunami stromů dělalo na rozpraskané asfaltové cestě flíčky. Prošel jsem kolem hrobu pětiletého kluka a mírný smutek nad krátkostí jeho života, který mě dloubl vzadu v hlavě se smísil s ušklíbavým roztrpčením nad nevkusem pozůstalých, kteří hrob opatřili černou balustrádou.Sedl jsem si na lavičku a nedalo se nesmát, když mi ve sluchátkách začalo hrát I Feel Good, tak jsem se culil a rozvaloval se na lavičce, ruce na opěradle doširoka roztažené a najednou kolem prošla skupina lidí v černém a já se trochu zastyděl za svůj úsměv a za tu barevnou košili a taky si pomyslel, že černá je moc slušivá barva, zvlášť ta černá šatů té slečny, a pak jsem aspoň posunuil písničku, bylo to to jediné, co jsem pro ně mohl udělat. Pak dolů z kopce sjížděl kropící vůz, voda cákala na všechny směry a tekla dolů až k bráně a řidič, když mě uviděl tak zabrzdil a mávnul na mě, tak jsem vstal z lavičky, aby mě nepostříkal a když projel už se mi sedat nechtělo, tak jsem se vydal do kopce, cítil ve vzduchu květiny a mokrý asfalt a sledoval kamenné desky, smutné anděly a kříže, šel po cestách hlavních i vedlejších, četl nápisy na kamenech a díval se do očí lidem na fotografiích. A kolem hrobů vojáků, smutně pravidelných, a kolem barelů s vodou s kapajícím kohoutkem. Až ke krematoriu.

Prostranství před budovou bylo dlážděné,v poledním slunci rozpálené a skoro nikde žádný stín, až na jedinou lavičku, na kterou jsem se posadil a která se prohýbala a kulhala. Sledoval jsem tu budovu a bavila mě ta majestátnost a symetrie a přitom nabytost symbolismem. K lavičce se přišourala stará paní v květovaných šatech a já si sundal sluchátka a dal na zem své věci, které zabíraly místo na lavičce. Zeptal jsem s jestli si chce sednout a ona, že ano, tak jsem se usmál a řekl, ať si dává pozor, že lavička je vratká a připadal jsem si jako bych to ani nebyl já. Paní si sedla a chvíli jsme mlčeli a já se díval na budovu. Pak se zeptala, jestli jdu taky na kremaci, ta otázka mě trochu pobavila, i když to bylo vlastně smutné. Řekl jsem že ne a ona hned tak co tady děláte. Tak jsem řekl, že jsem tu na procházce, popřemýšlet si a tak a už když jsem to říkal tak jsem si připadal jako blbec a ona řekla že je to teda dost morbidní dívat se jak lidi vylétají komínem. Tak jsem se to trochu snažil zachránit a řekl jsem, že studuju architekturu a přišel jsem si trochu zaobdivovat krematorium. A ona, obdivovat, neobdivovat, to je otázka, no jo ono je to vlastně chráněná budova, vlastně ani nevím proč, tady dole je cedule, vnučka studuje zahradní architekturu. A tak jsme se trochu pobavili o architektuře, ona chodí na vzdělávací přednášky a byl tam jeden architekt v Paříži, který stavěl kostel a nedostavěl ho a ona je z něho úplně pryč, ale na jméno si nepamatuje. Zkusil jsem Gaudího a uspěl jsem, tak jsem ji mírně poopravil, Gaudí je v Barceloně, a ona že už si vzpomíná. A pak, že smrt je vlastně jediná spravedlnost, kterou na světě máme a já dodal, že ta spravedlnost je někdy pěkně nespravedlivá a ona, že ta paní, co to má teď v jednu, že se dožila pětadevadesáti a její muž ještě žije a je mu o rok víc. Pak se podívala na hodinky a řekla tak už musím jít, už mi to začíná, vstala, popřála mi hezký den a ať dostuduju, květičkované šaty ji vlály ve větru a byla to taková hodná, milá, příjemná paní a hodný milý příjemný rozhovor. Pak přišly dvě starší paní a ta jedna říkala té druhé, ale co vy vy máte zuby krásné a pak něco o rakovině, tak jsem vstal a vyšel boční branou ven do světa.


Heulwen
16. 11. 2003
Dát tip
Nevím proč, ale také ráda chodím na hřbitov... je takový majestátný... takový seznam lidí, osobností,co v okolí působily, žily, radovaly se.... Škoda,že se o nich dá vyčíst jen jméno a odkdy dokdy se smáli na tomto světě...

FLO
23. 07. 2003
Dát tip
Já nevím, jestli je to ujetý, ale jak sem to tak četla, tak mě napadlo, že musíš být hezkej. To se mně teda nestává, že by mě něco takovýho napadalo. No nic. Asi dobře píšeš. :o) *

Josefk
17. 06. 2003
Dát tip
ven do světa :-)))

Carrie
17. 06. 2003
Dát tip
a řekla tak už musím jít, už mi to začíná ;o)))) taky se občas procházím po hřbitovech, jen si na to neberu červenou košili :o))))

Plopez
17. 06. 2003
Dát tip
Byls někdy na pohřbu někoho blízkýho? Z textu mi přijde, že ne, ale každej se samozřejmě potom nemusí hned na hřbitově chovat pateticky, to ne...

StvN
16. 06. 2003
Dát tip
....začíná se to nějak opakovat (se mi zdá).

Jinny
16. 06. 2003
Dát tip
Aneb kam všude se dá jít na procházku...

Humble
15. 06. 2003
Dát tip
Víceméně viz Stanislav_Vašina. Že by inspirace Toho, co odjel na prázdniny? :o)

alina
14. 06. 2003
Dát tip
Mně, coby malé robě, chodila naše babi venčit na hřbitov skoro polovinu mého dětství! ... prostě tak .... klid, ticho, zeleno .... veverky, sýkorky, andělé na hrobech .... bylo to moc fajn a dodneška jsem jí za to vděčná ... Čěkajdo: i ta story s Tvým bratrancem mi přijde neskonale vlídná!! Uchvátilo mě, když jsem kdysi slyšela v TV, jak slavěj kdesi v Peru či Equadoru jakýsi křesťanský svátek /-velikonoce, dušičky,...co já vím co?!..../ Vpodstatě se celá vesnice sebere a udělaj si cosi jako velký celodenní piknik na hrobech svých milých! Vykládali tam o tom děsně nadšeně, jak jsou rádi, že si můžou tam u nich posedět, radovat se, sbaštit něco dobrého, zavzpomínat .... byli děsně happy a největší radost měli z toho, že jejich mrtví se takhle radují s nima!!!! Fakt mě tohle děsně chytlo!!!!!!!!!!!!!!! *o*

Jojo, to je hezký, ale ta moje teta z toho trošku zcvokla, to hezký nebylo. A já jsem kvůli tomu nikdy nedostala kolo, protože bratranec se zabil na motorce.

alina
14. 06. 2003
Dát tip
hmm, chápu .... to je blbý ....no, já jen, že to jde celý vidět i odjinud. Ale někdy taky holt nejde, no ....

A teď jsi to řekla :-) jde o to, umět se dívat na věci ze všech možnejch stran :-)

Geneis
14. 06. 2003
Dát tip
Na hřbitově je opravdu klid - možná je to proto, že duše lidí už mají klid, nic je netrápí a jen si tam na tom hřbitově hospodaří a je jim dobře. Možná se jim trochu stýská, ale komu by se nestýskalo? Někteří lidé to vědí, vidí, a možná se i těší :) Já věřím, že smrtí to nekončí a je fajn si někdy zajít na hřbitov a trochu si o tom popřemýšlet. *moc pěkné

Cirilla
14. 06. 2003
Dát tip
jó, hřbitovy...

V ejdnom místě v první polovině je nějak moc "tak" a "tak jsem" Líbí se mi to. Myslim, že hřbitovy jsou nedoceněný. Když jsem byla malá holka, chodili jsme na hřbitom každou neděli na procházku. na hřbitově je krásně, klid a ticho, zeleň, mám je ráda, když mi tam nikdo neleží. A taková ta posvátná úcta je tam ve vzduchu. A nad nevkusem pozůstalých se nepozastavuju, umřel mi bratranec, šestnáctiletej kluk a jeho matka mu ke hrobu nosila dort na narozeniny a stromeček a dárky na Vánoce.

alina
13. 06. 2003
Dát tip
Kande, ze života???? Líbí!!! moc a mocamocamocamoc..... ale to Ty asi už víš, žejooo ;) ...viz Standa a čekajda .....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru