Miláček si přinesl Mafii. Budiž zatracena ta dobrá duše, která mu ji vypálila, nejspíš někdo z kina, kde pracuje… Přijde domů z práce, hraje si. Má volno, hraje si. Když ji hrál poprvé, prohlásil, že si zahraje první epizodu a přijde za mnou do postýlky. Když jsem se probudila a toho zlatíčka, sedícího u počítače, jsem se zeptala, kolik je hodin, odvětil, že asi pět ráno. Budiž…

O tři měsíce později…

Probírala jsem pozůstalost. Rozhodovala jsem se, které z věcí si nechám na památku a které pošlu jeho rodičům. Spousta cédéček – kromě filmů a her nemám potřebu je tu skladovat. Oblečení… většinu pošlu zpátky, nechám si dvoje džíny, asi tři trika, dvě mikiny, jednu košili a troje boxerky, které jsem si oblíbila. Počítač a kytaru si bohužel nechat nemůžu, ale zítra mu přijde na účet výplata. Kde je karta a PIN, je i cesta. Diplomatka… tu budu muset vrátit. Prohrabala jsem ji a našla malou černou knížku. Deník. Místy byl úplně nečitelný – miláček už si totiž natolik zvykl na klávesnici, že má s vlastním písmem drobné problémy. Začíná v době, kdy jsme ještě nebyli spolu. Psal o nějaké holce, do které se zamiloval a o tom, jak ho odmítla. Potom následuje asi dvouletá pauza. Ale po čase zase začal psát (jak úžasný zážitek ho k tomu dohnal!)…

            …mi konečně vypálil Mafii. Dneska jsem hrál skoro celou noc. Nemůžu se jí nabažit. Jenom mi dělá hrozný problémy ten závod… je neúměrně těžkej. Ta hra je vážně úžasná… ta grafika… jenom mám pocit, že ty auta by v reálu reagovaly jinak…

            …a hned se naštvala, i když jsem hrál poprvé… nesnesitelná…

            …konečně jsem ho dal! Byl hrozně těžkej, myslel jsem, že to nedokážu, ale mám ho!!! Super!  …ona se ale pořád jenom vzteká, že si jí nevšímám. Jenomže jak si jí mám všímat? Pořád sedím u počítače…v práci… nemůžu dočkat, až budu doma a budu moct hrát…

            …je to hrozně divný, jsem si jistej, že jsem ten závod už projel, vždyť jsem si to i napsal! Ale když jsem to zapnul, hodilo mě to zase na začátek tý etapy se závodem…snažil to zajet, ale zase mi to nešlo, do hajzlu…

            …nemůžu to dodělat…trvá mi to snad dýl než napoprvé…pořád mě vyhazujou z dráhy, takhle se přece žádnej závodník chovat nebude…

            …tak jsem ho konečně znova zajel! Jsou asi tři v noci, hrál jsem od devíti, co jsem přišel z práce… mám dost, jdu spát…

…já se z toho zblázním! Dneska jsem začal a jsem zase znova na začátku závodu! Nechápu, čím to je…Asi je to špatně vypálený, musím… snad vypálí znova…

…konečně dones ty cédéčka. Přehrál jsem to a začal hrát od začátku…je to dobrý…dostal jsem se za ten závod a po něm jsem dohrál ještě jednu epizodu…už to snad bude v pohodě…

…mám pocit, že šílím… tohle je asi jenom zlej sen…doufám… pustil jsem Mafii a byl jsem zase na začátku tý části, co je hned za závodem! Musím doprovodit šéfovu dceru…

…dneska vrazila facku a řvala na mě, že už jí to nebaví. Tak jsme šli do postele, aby měla radost, a pak jsem šel zase hrát. Sebrala se a odešla ven…

…v práci, ale zrovna…pauza…domů…nervózní, sakra, já… už zblázním… až kamečně …ani psát už neumim … klepou… ruce…až konečně budu…do hajzlu… nevím, ale třeba… musím jít makat…

…jsem myslel, že to nevydržím…  jsem doma a hraju… znova šestá mise…

…dohrál až o dvě mise dál… desátou… spát…

…zase před desátou… zavolal jsem do práce… špatně, takže můžu hrát celej den… zase hrozně naštvaná, šla pryč a ani mi neřekla kam… vlastně jedno…

…hrál skoro celej den… dostal jsem se až do předposlední epizody. Musíme udělat banku… stráž zase odpráskla Paulieho… musím znova… Zvládnul jsem to! Už mě čeká jenom poslední mise…ale zejtra  vstávám v šest a už je čtvrt na čtyři, musím jít spát…tu není, ještě se nevrátila…

…asi mě sledujou, všimnul jsem si toho dneska v práci… to nebudou normální bezpečáci,  vypadaj spíš na tajný… do hajzlu! Jeden z nich se mnou jel až domu, prej bydlí o dva bloky dál…nemůžu věřit… tvrdí, že byla s Marcelou, ale jsem si jistej, že mi lže… šla prásknout…

…tak jsem jí odhalil! Mělo mi to bejt jasný hned…kolem Arbesáku a před stanicí tam stáli dva fízlové. I když jsem jí v uniformě ještě nikdy neviděl, hned jsem jí poznal! Měla blond vlasy na ježka, takže doma nosí paruku! Že mě to hned nenapadlo… prostě mi tam nasadili tajnou…

…dávat pozor… začal nosit rukavice a utřel jsem doma každou plošku, aby tam nemohla sebrat otisky…tváří jako by nic, ještě NEVÍ, že já VÍM. Musím si dát pozor, do banky chodím jenom, když není doma… musím ho už konečně zabít dřív, než mi odstřelí Paulieho! Pořád mi to nejde… deník do diplomatky, ale pak mě napadlo, že ho tam může najít, takže ho doma dávám do kyblíčku, co jsem si přivázal k zábradlí balkónu… dole, takže kyblík visí až pod balkón a provázku uvázanýho dole na špryclu si nevšimne…sousedi nedošáhnou, dokonce ho ani neviděj, protože tam roste nějaká popínavá rostlina…

…zase byla pryč, tak jsem šel do banky. Zase dostali Paulieho… dostat hlášku, jinak to nechápu…

…prohledal celej byt, abych našel ty štěnice… vážně našel! Byla celá černá a úplně hladká a byla udělaná jako náušnice… sice tvrdila, že to je náušnice – nevěděla ani, že jí podezírám -, ale kdo by jí věřil… jako děvka… tahá s policajtama… tu štěnici schválně hodil z balkónu, aby o tom nevěděla. Když odešla, vzal jsem její foťák, kterej z nějakýho záhadnýho důvodu dávala na skříň do rohu pokoje, objektivem do prostoru. Jsem si jistej, že je v něm zabudovaná tajná kamera… vyhodil taky.

…a v tom okně naproti je ostřelovač. Několikrát už jsem jasně cejtil, jak mě na čele pálí zaměřovací bod! Každou chvíli ho vidím projít za oknem a vždycky večer má zhasnuto a jenom vidím jeho siluetu v okně, je tam pokaždý celou noc. Přes den dává do okna obrovskou kytku, abych si myslel, že v noci vidím stín tý kytky, ale mě nedostane… Tak dvakrát, třikrát za hodinu se tam rozsvítí malý červený světýlko… je to jasný…

…už nevím, jak tu banku udělat, pokaždý toho Paulieho dostanou… nevím, jak dál… jsem si jistej, že mě sledujou a vždycky je varujou… to ona, určitě to dělá ona…

…jel domů k rodičům. Konečně už si můžu udělat géčko, tak jsem jel na střelnici, odstřílel si to tam a napsal test a nazdar… na hlaváku mě pak sledovali tajný přestrojený za bezdomovce, hned jsem je poznal… mám už čuch…

…a potom mi oznámila, že jsem paranoik. Na tenhle trapnej trik už jsem jí vážně neskočil. Snaží se mě zmást a svést ze správný cesty… ne, ne, ne, mě prostě nedostanou…jel jsem pro ten zbroják, zkoušky jsem udělal. Rovnou jsem si od táty vzal pépékáčko, sedí mi nejlíp…

…zase jsem ho viděl. Asi už zjistil, že si na něj dávám pozor, tak se přes den začal trochu skrejvat, ale stejně u toho okna prosedí celou noc… ještě si nemůžu dovolit po něm jít,  je moc brzo…

…stál před domem jeden z nich… myla okna, takže jsem se zase přesvědčil, že je od nich…dělala na něj nějaký posunky, určitě znamení, že jsem doma… jsem slezl po hromosvodu na druhé straně domu a rychle utekl, určitě za mnou běžel, slyšel jsem za sebou kroky! Naskočil jsem do tramvaje a koukal dozadu. Právě nastupoval do auta. Stihnul si sice převlíknout sako, aby mě zmát, ale stejně jsem jasně poznal, že je to on!

…říkala, že musím vybrat peníze z účtu, tak jsem jí dal kartu a PIN, aby si tam došla sama, ale vrátila se s tím, že je překročenej měsíční limit, takže musím jít vybrat do banky… úplně jasný, co tim sleduje. Nedostanou mě. Tentokrát už ne…

Dál už deník nepokračoval. Ani nemusel. Zbytek příběhu znám. Odešli jsme do banky. Miláček se celou cestu rozhlížel, otáčel, najednou zahnul úplně jinam, než jsme měli jít, aby se mírnou oklikou vrátil zase na původní trasu. Říkala jsem mu, ať se nebojí, že se nic neděje, svítí sluníčko, po nebi lítají ptáčci, po zemi běhají mravenečci… Proklál mě vpravdě vražedným pohledem, takže jsem toho raději zanechala.

Došli jsme k bance. Šel první. Prošel dvojicí skleněných dveří, vytáhl zbraň a bez otáčení vystřelil za svá záda, kde mě tušil. Bohužel už netušil, že jsem přidržela dveře a dala přednost jakési starší paní, která se na mě za to usmála a já jsem byla ráda, že jsem ji před smrtí alespoň potěšila. Potom už to šlo rychle. Strážný, který slyšel výstřel, se vrhl za květináč a několika střelami rychle po sobě jdoucími miláčka zneškodnil. „Paulie…“ zašeptala moje láska. S výkřikem jsem se k němu vrhla. Přitiskla jsem se tváří k jeho hrudníku, protože jsem si neuvědomila, že právě tam mířila většina výstřelů. Alespoň to vypadalo věrohodně…

Po dvou týdnech úmorných výslechů, mezi kterými jsem si zaskočila na pohřeb, mi policie konečně dala pokoj. Po posledním sezení jsem odjela domů a konečně pustila svůj vytoužený Solitaire. Mám pět set her a každá je jiná!

Člověk by nevěřil, kolik legrace si užije se zkopírovaným savem…