Přiznání

Jasně, že si na to místo vzpomínám

- nejsem úplně studená.

Poslouchej, zlato, je mi s tebou fakticky dobře, jenom...

nezdá se ti, že se tak trochu míjíme?

Třeba včera jsem chtěla být divoká, jenže jsem měla pocit,

že každou chvíli řekneš NEBLBNI...

A před chvílí jsi byl tak SHINY HAPPY, ale já si teď z nevinnosti

chci smutnit a bejt melancholická...to se stává...

Někdy je to stereotyp - a to toho zatím spolu máme

 tak mizerně málo...

A přitom se CÍTÍME tolik, že jsem stokrát umřela

 z jednoho tvýho pohledu.

Pak trošku změníš styl - a hned jsi cizí...

Teda, chci jenom říct - LÁSKO, neber si ze mě příklad a taky

  vůbec to neber osobně , když jsem odtažitá

(jo, a možná prostě i trochu protivná...)

                   - jenom jsem málo spala.

A vůbec - v poslední době spím jedině ve snu

 - myslela jsem, že NEMŮŽU SPÁT, NEMŮŽU JÍST, 

jenom ten očistnej kouř mi furt chutná

 (a i když bych měla míň, tak chci víc a víc...)

Tak někdy (často) večer myslím na to,

co se to ve mně děje - už ne jako dřív - najednou hrozná změna...

Dalo by se říct, že je to tebou - jen půlka pravdy (KDE JE PRAVDA?)

ta druhá je nějak složitější, takže když už se jí fakt dobírám,

napadne mě STOJÍ TI TO VŮBEC ZA TO?             a na to hned

JASNĚ, ŽE JO... ale...

A pak na to myslím (PODVĚDOMĚ) dál a dál a padám hlouběji

                                                                                               a hlouběji...

nic na efekt, jen to, co DOOPRAVDICKY CÍTÍM, CHCI A POTŘEBUJU.

Teď přijde pointa (jako vždycky na konci - teda cože,

tohle je podle všeho teprve svůj vlastní začátek) :

JSI MOC CITLIVÁ (15x denně od každýho, kdo mě aspoň lehce zná).

A CO TY? mimochodem, už si tykáme?