Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KDYŽ SE KOUPÍ AUTO-2

07. 01. 2005
1
0
2147
Autor
fungus2

ČÁST DRUHÁ.

Evžen se tvářil zachmuřeně, když vyšel s batohem a taškami v rukách před dům, kde bylo zaparkované auto.

„Taková šaškárna,“ procedil mezi zuby, když dával tašky na zadní sedačku automobilu.

„Ono tě neubyde, když ty věci za chvíli přendáme do toho druhýho auta,“ řekla mu Martina.

„Mně to připadá absurdní. Stydět se za to, že máme nový auto.“

„My se nestydíme. To jsi špatně pochopil. Jen nechceme na sebe poutat pozornost. Už jsme se o tom bavili.“

„Ještě štěstí, že máme chatu na samotě. To bychom šaškovali i tam.“

„Hele, nemumlej a nasedni. Jedem!“

„Jo, jen o dvě ulice dál.“

  Oba poté nasedli do auta. Evžen nastartoval a vozidlo se rozjelo.

„Taky jsme to mohli dojít,“ ozval se poté.

„Jak by to vypadalo, kdybychom se táhli z tolika taškama a batohama. Všem by to bylo podezřelý, že nejedeme autem.“

„Hm. Tak on celej barák bude mít pohotovost, když my dva vyrážíme na chatu. Ani Bártová nebyla vylezlá na balkóně.“

„Určitě šmírovala za záclonou.“

„Jo? Ty jsi jí viděla?“

„Si to myslím.“

  Za okamžik dojeli do ulice, kde stálo jejich nové auto. Evžen chtěl hned zajet na volné místo v ulici.

„Proč chceš parkovat zrovna tady. To se potáhneme takovej kus?“ zeptala se ho hned.

„A jé. Ono tě ubyde, když půjdeme těch pár metrů.“

„Támhle je taky místo. Tam zaparkuj.“

Poslechl ji a rozjel se tím směrem. Když už chtěl zaparkovat Martina vykřikla.

„Ježišmarjá! Támhle je Bartáková. Honem na to šlápni!“

„Co, kde?“ ptal se Evžen, přičemž přes přední sklo spatřil na chodníku ženu, která je hned zaregistrovala.

„Sakra! Proč nejedeš!?“

„Krucinál, chcíplo to!“

„A je to v háji. Vona jde k nám.“

„Asi ti chce říct nejnovější sídlištní drby.“

„Ty jsi opravdu vtipnej.“

   Pani Bartáková vzápětí došla ke stojícímu autu a jim oběma se protáhly obličeje.

„Ále, dobrý ráno. Vy už tak brzy jedete na chatu?“ zeptala se hned.

„Dobrý den. No, to víte, máme tam spoustu práce,“ řekla jí Martina.

„A copak? Autíčko nejede?“

„Ale jede,“ ozval se Evžen a zároveň si uvědomil, že je ztichlý motor. Otočil klíčkem, ale auto nenastartoval. 

„On je tu se mnou manžel. Může vás roztlačit. Karle!“ zavolala na muže, který zrovna stál u jejich nového automobilu a prohlížel si ho.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Pojď, pomůžeš roztlačit auto.“

Karel k nim přišel, sotva pozdravil a hned se rozpovídal.

„Vidíte támhleto fáro. To je co! To musí jezdit úplně samo.“

„No, to určitě,“ procedil Evžen mezi zuby a neunikl mu naštvaný pohled jeho ženy, který dával tušit, že on za všechno může. Za chvíli Bártovi s Martinou tlačili vozidlo ulicí.

                                       POKRAČOVÁNÍ NĚKDY PŘÍŠTĚ


Perchta
28. 06. 2003
Dát tip
*

Perchta
28. 06. 2003
Dát tip
konečně jsem si něco přečetla celý, hurááá

fungus2
28. 06. 2003
Dát tip
No píši na pokračování. Díky.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru