Přelomový den

Jednoho pěkného vlahého jitra se Ambrosius probudil. To, že se probudil je ve své podstatě banalita, zajímavějšími se mohou zdát spíše jeho mnohá překvapení následující bezprostředně po onom procitnutí. Tím, že si po proflámované noci trochu přispal se mu podařilo oddálit své trpké zklamání pouze o několik hodin. Jenom co se zvedl z prostého slaměného lůžka ho zarazila jedna věc; vedle postele se místo jeho hedvábné tógy povalovala hrubá bavlněná hazuka. To však nebylo všechno. Když se pořádně rozhlédl kolem sebe, zjistil, že místo ve své pěkné vile momentálně sedí v prosté polozemnici s udusanou hlínou místo podlahy, bez nábytku, sochařské výzdoby, o lázni nemluvě. „Při Jovu Kapitolském, už zase jsem to s těmi orgiemi přehnal,“ pomyslel si , chytaje se za svou bolavou hlavu. „Nějaký zatracenec mě okradl o všechny mé věci. Alespoň, že mi pomohl neznámý pán tohoto podivného nuzného obydlí. Měl bych ho najít a poděkovat mu za nocleh.“ S odporem na sebe hodil hrubý kus hadru a šel se porozhlédnout po okolí chalupy. Jeho oči spatřily osadu složenou z několika podobných chatrčí avšak ani živáčka mezi nimi. Všichni lidé už totiž dávno pracovali na protějším svahu, kde se nacházela skromná políčka. Vyšel jim tedy vstříc a sotva se přiblížil na doslech zeptal se, který dobrodinec jej nechal přespat ve svém domově. Pracující lidé, oblečení stejně jako Ambrosius, po sobě začali pokukovat, špitat si něco mizernou latinou, načež se na něj obraceli s krčením ramen a vrtěním hlav. Našemu ochmelkovi tedy nezbylo, než se značným zmatkem v hlavě odejít hledat jinam.

S vědomím, že všechny cesty vedou do Říma  se vydal po stezce vedoucí pryč z vesnice. Do světové metropole ho sice nedovedla, avšak jen co přešel kopec, spatřil obrysy svého rodného provinciálního města, kde zastával významné posty a vlastnil poměrně rozsáhlý majetek. Jeho srdce zaplesalo a nohy se pustily do klusu, aby se mohl žaludek co nejdříve nasytit, tělo očistit v lázni a oči potěšit nějakým dramatem, které bylo dnes v divadle na programu. Zvuky kopyt za ním ho však přiměly skrýt se alespoň na chvíli v lese jako satyr. Doba byla zlá a opatrnosti nikdy nepřebývalo. Vzezření jezdce, kterého pozoroval z křoví ho uvedlo ve značný údiv. Nebyl to ani příslušník jízdních setnin, ani polonahý germánský barbar s kopím. Onen muž i jeho kůň byli přikryti nezvykle pestrou látkou, zpod které vyčnívala zajímavá lesklá zbroj. Meč který se jezdci houpal u pasu, byl rovněž neobvyklý, avšak i Ambrosius, který se v těchto věcech příliš nevyznal, mohl poznat, že asi také celkem kvalitní. „Hlavně, že si mě nevšiml,“ oddechl si náš hrdina a pokračoval v cestě.

Sotva se přiblížil k branám města setkal se s dalším, zatím zdaleka největším a nejtemnějším dnešním překvapením. Přesněji řečeno se stal svědkem splnění své opravdu zlé noční můry. Opevnění bylo pobořené a z ulic stoupal kouř. Nehledě na nebezpečí proběhl jako ve snách mezi troskami cirku a naumachie, zakopl o rozbitou sochu, vyhnul se zborcenému vítěznému oblouku a chvátal dál ke své vile. Tedy vlastně bývalé vile. Její osud se totiž nelišil od většiny ostatních staveb města. Ambrosius potlačil pláč, odvrátil svůj nechápavý pohled z baziliky, která jakožto skoro jediná budova zůstala stát a zamířil tam, kde se člověk dozví nejvíce věcí: na forum.

Jakoby tam na něj čekali. Všichni občané, ti ctihodní i ti méně vážení, zde seděli na kamenech, které byly ještě včera sloupy, architrávy a tympanony. Oblečeni byli ve stejně nevzhledných šatech, jaké našel dnes ráno u lůžka; tedy až na pár jezdců, podobných tomu, kterého Ambrosius potkal v lese. Chvíli zněla po bývalém fóru nezvykle divoká hudba, provázená podivnými strašáky plivajícími oheň a hned poté se ujal slova jeden z jezdců: „In nomine sancte et individue trinitatis se všem poddaným na vědomost dává, že dnešního rána z trůnu císařského sesazen byl jest Romulus Augustulus.“ „Tak už to přišlo,“ blesklo hlavou Ambrosiovi, který byl celkem předvídavým mužem. Jezdec pokračoval: “Končí tak epocha starověku, která blahé paměti trvala přes tři tisíce let. Náš nový pán Odoaker tímto vyhlašuje středověk. Vykonán byl jest příkaz ke zboření tohoto antického sídla a vašemu přesídlení do vsí. Já Chlothar z Xantenu jsem nyní váš nový feudál. Rozejdětež se tedy do svých chýší a hybaj na pole. Zapomeňtež na divadlo, na lázně, hypokausty, hedvábné polštáře a podobné přežitky. Umíte-li pak číst, zapomeňte to taktéž. A nemluvte tak vznešenou latinou! Jste přece sprostý lid.

Ambrosius, tedy Ambrož vykročil zpět tou cestou, kterou ráno přišel. Bude si muset na novou epochu nějaký ten čas zvykat. Tento den roku 476 ab incarnatio Domini byl vskutku přelomový.