Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Aaj, žol, žol, žol mi budě VIII.
datum / id11.07.2003 / 88930Vytisknout |
autorRowenna
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
sbírkaAaj, žol, žol, žol mi budě,
zobrazeno3304x
počet tipů25
v oblíbených0x
do výběru zařadilWopi,
zařazeno do klubůPoslední romantici,
Prolog
Aaj, žol, žol, žol mi budě VIII.

Konečně přišel. Má hlavu vysunutou dopředu, vypadá trochu jako želva. Ale to není důvod, proč jsem vyděšená. Želvích hlav jsem v životě už viděla... Ale v rozhalené košili je vidět otvor v hrudi. Něžně v něm pulsují plíce a srdce. „Čekala jsi mě?“ ptá se. Přikyvuji, a bojím se, že mé zděšení je čitelné. Chytá mě kolem boků, přitahuje si mě k sobě, za tu hranici, která je snesitelná pro běžný styk nedůvěrných lidí. Přemýšlím, kolik jsem vykouřila cigaret, kdy jsem si čistila zuby, a na znamení odporu proti znásilnění toho prostoru, který považuji za nedotknutelný, rozevřenou dlaní jemně odstrkuji toho vetřelce. Palcem se přitom dotknu toho děsivého otvoru. Je hebounký, jak bříško hadů. Cítím odpor a současně něhu. Neustupuje. Z blízka, z úst do úst, mi šeptá: „Ty jsi přece statečná. Ty jsi přece pravdomluvná. Řekni, co jsi cítila?“ „Lekla jsem se,“ říkám. Ale už se nebojím. Je v tom taková krása, žít jinak, než v regulích, do nichž mě šněruje okolní svět. Dotýkáme se podbřišky, těsněji to už snad nejde. Směje se, když si ten otvor přikrývá náplastí, která je k nerozeznání od lidské kůže. Někdy k ránu si sundávám tu svou náplast s dekorem kůže. Jsem přece statečná, jsem přece pravdomluvná. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

 

 

Chtěla bych plakat. Je mi tak

jako by už nebyly hranice

které jsem vymezila

ty kolíky lásky matek

ty brýle pracovnic

ta kvedlačka kuchařky

ten otvor mezi nohami

pro milence

 

vyhozená do prostoru

kdoví kam směřuje

mé medůzovité tělo

s široce rozpřaženýma rukama

podobna tomu s křížem.

 

Chtěla bych plakat, a proto

pláču. Oči na talíři s žabákem

mé dcerky. Koloběžka ve sklepě.

 

Přesně v šestnáct dvacet dnes nastane konec světa. Jdu z práce, abych se řádně stihla připravit. Malé děti jezdí v plechových autíčkách. Vypadá to na pořádně veselý happening. Možná rodiče těch dětí doufají, že je to zachrání. Přemýšlím, kde je synovo šlapací auto. Ale koho do něj posadit? Všichni jsme přerostli. Ba ne, ty opět nevíš nic. Opět jsou všichni informovanější než ty. Tobě nezbývá než se zavřít ve své plechové boudě, obejmout své milé tak, jako se objímáte na Nový rok. Je chvíli po šestnácté, když přicházím domů. Do prázdné plechové boudy. Na stole, v nepořádku, list papíru, ledabylým písmem napsáno: „Mami, odpusť....,“ víc přečíst nemohu, inkoust je rozpitý. Kdo plakal? Bude za  chvíli šestnáct dvacet, a já najednou vím, že ani tenhle poslední vzkaz nebudu moci pochopit. Vybíhám ven, a do prázdného prostoru křičím své hlasité NEEEEEE. A vím, že i při tomhle mém posledním hledání  nenajdu nic. Že je příliš málo času. Že nikdy čas nebyl.

 

Příliš málo času

cítíš úzkost

že všechna tvá vítězství

na nic. Že provždy

smlčena.

 

Po hodině úzkostného

běhání po sídlišti

najednou dojemná

postavička v ušmudlaných

tepláčcích. Klacek ležérně

přes ramínko hozený.

Pardon, to byla flinta, přeci.

Dostal jedno ze svých dvou

naplácání na zadeček. A spoustu

slaných pusinek ...

Už nikdy ti neuteknu, sliboval.

 

A ve vaně se sestrám svěřoval:

„Stejně je ta maminka zlá,

kdyby ona byla malá

a uteknula mi

já bych ji nebacal.“

 

Příliš málo času

na hledání. Co jsem nenašla

už není k nalezení. Díru v punčošce

židli k posazení, okno dokořán.

Srdce pulsující v otevřené hrudi.

Ty něžné dýchající laloky.

Paže, které si jemně násilně

přitahují ke svým bokům boky mé.

 

 

Maminka, které, s velkým váháním, dávám svou básničku pro ni. Mohla být hezčí. Nemohla být upřímnější. A pak se ozve její lehké uchichtnutí, když se dočítá o červu v polívce. Slzy za brýlemi. A já najednou vím, po kom jsem tak sentimentální. A současně tak stroze pravdivě upřímná.  Píšu o pleti bez vrásek, a najednou je vidím. Ty stezičky, stahující se k jejím ústům. A plakala i její sestra, kterou můj bratranec přivezl na propustku z blázince. Drovná, tlustá, uplakaná. Plakala, když jsem ji objímala a hladila po tvářích. „Pšinky, pšinky,“ říkala jsem konejšivě, „bude zase dobře.“ A věděla jsem, že možná nebude. V září ji umřel manžel, můj strýc. Po skoro padesáti letech manželství. Byla jeho od šestnácti. Je jeho pořád.  Hrdý vzteklý havíř, odněkud z Plzně, který svůj osud našel na Ostravsku. Dříč, jako by byl z našeho rodu. Chlap, který si prošel svým deliriem tremens. Nebylo to o bílých myškách, bylo to o nějakém hmyzu. Štítivě ho odhazoval z nemocniční postele. Vždyť ta jeho, zásluhou mojí tety, vždycky byla bělostná, čisťounká. Ale nikdy nedovolil, aby si jeho žena špinila ruce v práci. On si svoji robu přece uživí. Neměla jiný zájem, než je on a její děti. A její domácnost. Její manžel prosákl do její bytosti, do jejích dlaní, do jejích ňader, do jejích očí. Takový veselý furiant to byl. Hubený vztekloun. Můj strýc byl skvělý hráč na kytaru a zpěvák. Rodinné sobotní sedánky, nás, pět dětí, už je uloženo, a posloucháme zpěvy z veliké prostorné kuchyně. Nevím, jestli to je pravda, ale kromě piva se pilo prý i borůvkové víno. Když jsme byly hodně malé, my děti, patlaly jsme se hovínky z nočníku. Já jsem byla obzvlášť zdatný bábovkovač. Prostě tvořivý malý človíček. Ale malíř jsem nebyla, to opravdu ne. Těmi hovínky maloval po stěně někdo jiný. Taky se to probíralo u dřevěného stolu na zahradě mých rodičů. A každý z přítomných tehdejších dětí čekal na svou rehabilitaci. Říkám: „Moje vnučka Anetka se má taky k světu. Volala mi dnes dcera, že se jí Anetka odplazila z dohledu, a pak jen slyšela rozkošnické mhmmm, mhmmm, prostě takové zvuky, jaké vydává, když vidí pribiňák. Vytáhla ji za čouhající nožičky, a v každé její ručičce objevila jedno hovínko mého, no, bohužel, pořád nevychovaného pejska.“ No, takové veselé hovínkové vyprávění. A taky se vzpomínalo, jak jsme leželi u řeky Lučiny, u ohrady s koňmi, a strejda se rozhodl rajtovat na jednom s těch koní. Přelezl ohradu, a kůň ho vkopnul vzápětí zpět. Za ohradu. Maminka se smála tak, jak se směji já, když vykládám něco veselého, a zmůže mě veselost té historky, že dělám jen huahahhha, a moje děti sedí naproti mě s upjatými obličeji: „A jé, už je to zase tady, teď už to nedopoví.“ Historku s koňmi dovykládalo plno lidí. Zatímco maminka přemáhala svůj smích. S tváří pro někoho bez vrásek, jen někdy se stahují drobounké cestičky smíchu k jejím ústům. A uprostřed toho veselí začala teta znovu plakat. Jsem v jednom uzlu. Už to někdo vymyslel. A je to pořád poprvé.

 

Možná jsem plevel

možná jsem heřmánek

možná jsem lípa.

Kořeny proplouvám

jsou to mé průduchy

do známa.

Jsou to mé hranice

které opouštím

aniž bych přes ně

přešla.

 

Hledám průzory do jiných

obnažených hrudí.

Jsem přece pravdivá

jsem přece statečná.....

 

Konečně přišel...

a vidím mu

do hrudi.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.10.2003 00:00:00dát kritice tipstudanka
Krása...
16.10.2003 00:00:00dát kritice tipSeregil
Rowenno.... nemám ni slov... krása....
28.09.2003 00:00:00dát kritice tipKatčenka
Kririka beze slov. TOTO je umeni,,,






Tip
22.09.2003 00:00:00dát kritice tipNavždy_Tvůj
5/5+T+N+K
myslím jedno ze čtyř nejkrásnějších dílek, které jsem tu kdy četl..gratuluju
03.08.2003 00:00:00dát kritice tipSmykač
Tak, přečetl jsem to celé (2krát) + kritiky. Strašně se mi to líbí (jako obvykle) a stavím se za Tiky--->sbírku, papírovou!!! (Tiky ťaky;o))******
Bude to dlouhá a drahá noc, ale jdu na tvá další nová dílka (úplně jsi mi zapráskala avíza;o))
19.07.2003 00:00:00dát kritice tipPerchta
*
11.07.2003 00:00:00dát kritice tipTiky
T* teda Roweno...asi si z těch tvých věcí udělám sbírku pro radost :) i pro smutek
11.07.2003 00:00:00dát kritice tipNostradamus
moc dobré :-)
11.07.2003 00:00:00dát kritice tipfermosa
člověk by chtěl říct něco pěknýho a nějak nedochází slova.
********************************************************************

PS: když jsem byla jednou s maminkou a taťuldou na houbách, bylo mi asi 2,5 let. Tak jsem se rázem ztratila a maminka mě našapala jak sedím u stromu se svlečenýma gaťama a baštím svoje hovínka :o) Prrý jsem si pěkně pošmákla. Tak ono je to u těch dětiček asi normální, či co.....
11.07.2003 00:00:00dát kritice tipZoroaster
Rowenno, jsi obdivuhodná žena a nikdo ti to nemá za zlé! Jen se zdá, že chceš zasáhnout tak nějak do srdcí všech (možná taky do literatury), tak se snaž být méně osobní a více objektivní (i ti druzí mají oči - nejen pro pláč). První polovina začala slibně (nevadí, že v osobitém stylu)...Pokud si ovšem jen tak polehku zpíváš, tak nechávám tvůj hlas znít prostě pod klenbou uzardělé oblohy, za řadem větrolamů z bělostného prádla. Teskně doléhá ke sluchu osamělého poutníka na jeho cestě neumírající touhy, to jistě...
11.07.2003 00:00:00dát kritice tip(závorka)
jo! (líbí - a to tak, že moc) T
09.07.2003 00:00:00dát kritice tipJosefk
krásnej život, co nám utíká a stále zrychluje a my nestačíme :-)
nádherný povídání o tom :-)

09.07.2003 00:00:00dát kritice tipALoDIRuK
*******
09.07.2003 00:00:00dát kritice tipcekanka_ucekana
°°°°°°
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipHester
***********************************
nádhera jako vždycky, nádhera až do slziček.
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipLyryk
redaktor poezie
* když si přečtu něco tak ultraženského mám chuť honem napsat něco kontramužského .-)))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipYfča
*
Lyryku, tak to napiš! ;o))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipguy
***
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Co pořád s tím ženstvím? Jako by to byl nějaký zvláštní hybrid člověka. ??? :-)))))

No tak mi promiňte, že jsem
se narodila jako žena.
Mohla jsem být kámen v řece
té, co teče jen kousek
od našeho města. Mohla
jsem být řeka. Divoká jen
krátký kousíček, jako
by si na chvilku poskočila.
Rozpustile. Vždyť i já, i já,
jsem skotačila jen tak krátce.
Než jsem oblékla věnec
spletený z vrbových proutků
který mě těžce, přetěžce
spoutává. No tak mi promiňte.
Že nezurčím jako řeka
že nejsem jak kámen závažná.
Že si jen tak, polehku
požensku, tady zpívám.


:-))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipLyryk
redaktor poezie
copak to, já ti tedy odpouštím, že jsi žena .-)))) pokud ovšem nezjistím, že jsi mi neodpustila, že jsem muž grrrr .-))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Tak to tedy pokorně děkuji za odpuštění. :-))
Kdepak, snad nepíšu konfrontačně. Muži, versus ženy. Snad ne. :-)))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipLyryk
redaktor poezie
To víš, že ne, já jenom špičkuju .-))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipOlina
tisknu si, nádhera, oslovilo a to tak, že úplně - asi jsem teda taky ta žena:))))

*********************************************
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipOlina
dyť on to píše, proboha:(((((((

:))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipWopi
do V hlavně za ty prozaické části
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipOlina
:)jojojo
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Olino?:)))
Kdo co píše? :-)))))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipOlina
no Lyryk přeci - ty děsně mužský texty! :)
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Jo, tak, no, to píše. Zrovna jsem od jednoho odběhla. :-))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipAlbireo
Rowenno, přiznávám se, že mi to připadá slabší než předchozí "žoly". Možná až se sem vrátím znovu, zapůsobí to jinak, to se mi často stává.
Přesto jsem tu nádherná místa, kde se mi tají dech, místy objevil. Třeba poslední veršovaná část.
Úplně nejkrásnější je ovšem ta báseň v kritikách. Kvůli ní se vahadlo mého váhání překlopilo k tipu.
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
mě ten úvod s těma střevama nějak odradil, nevim, co si o tom myslet, jsem nějakej natvrdlej, a ty hovínka, z toho taky nejsem na větvičce... :o)
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipbreta
krása *
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Stando :-))) co máš kruciš proti střevíčkům a hovínkám, že musíš zrovinka sednout na větvičku? :-)))))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
ále, je to na mě moc ekl... tyhle věci... a eště ke všemu z nich mám hrůzu... :o)
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipRowenna
Z dětskejch hovínek? Jdi ty, brepto. :-)))
Jinak, o střevech moc nepíšu - a pak - mám pocit, že je to spíš o obnaženosti. Vždyť můj první pocit byl taky šok - a pak pocit svobody. Ale asi jsem to nenapsala moc jasně. Tys u toho nebyl. Já jsem to viděla. :-)) To je taky o tom, jak stydlivě odvracíme oči, když vidíme někoho se slavíkem v krku, někoho, sedícího na vozíku, když víme, že někdo má umělý vývod a pytlík plný TOHO na boku.... To je taky o tom, že když se toho tajného pokukování zbavíme, když si uvědomíme, že vlastně každý se táhneme s nějakým pytlíkem plným sraček, tak jsme možná svobodnější. :-))
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
ale jo, já to tak nějak chápu, ale původně jsem to čet jako jakousi alegorii, a teprve časem mi došlo, že jde o reál, a tak jsem byl nějakej rozpačitej a zatím mi to zůstalo...
nejsem snad žádnej puritán, kterej by některý věci radši neslyšel a neviděl, ale s těma dětskejma hovínkama jsem to zase moc vizualizoval a připomněl si ten smrad, když už nejde o mlíko, no a ty střeva reálný mi taky nedělaj dneska dobře, za to nemůžu, no...
chyba je na přijímači, ne vysílači! :o)
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipnin
do NEJ **************************************************************
a máš tam moji oblíbenou větu Je příliš málo času - nedávno jsem si uvědomila, že ji říkám docela často, nebo spíš pokaždý, když se snažím někomu vysvětlit, proč něco musíme, nějakou věc, která je pro ostatní pošetilá nebo zbytečná a já přitom cejtím, jak tady z toho akorát musíme vytřískat, co se dá... Ti tu zase plácám, co? Ta sídlištní část mě hodně vzala. A ta poslední taky. Vlastně i začátek :)))) Jako u celý tvojí žalosérie... ***************
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
nin, já jsem radši, když je času fůra, a tak nějak to beru...
se nezam,ejšlim nad tim, co všecko ještě stihnout, co je, mi bohatě stačí... ach jo... :o)
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipnin
páč ty seš, Stando, spokojenej, ty seš blaženej jak nějakej mnich furt, zatímco já jsem tento... rozevlátá, jak mi napsali na základce do posudku...
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipblondýna
**********************
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipMonty_Python
nin... jak jsi na tohle přišla? Spokojenej a blaženej? To můžeš říct jenom proto, že ho nevidíš, dyk se porád mračí jako bubák, téměř nekomunikuje, nic ho nenadchne, nic nepotěší... a kdybych aspoň věděla, čím ho rozveselit, ale on neřekne a neřekne... a hovínka to teda koukám asi nebudou.
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
s tímto názorem hluboce nesouhlasím, ajta!
08.07.2003 00:00:00dát kritice tipStanislav_Vašina
no, ale asi se z nařčení, že se nechechtám imrvére, nevykroutim...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.