Beznaděj

Beznaděj

     Je noc. Ulice se ve své osamělosti vzpamatovávají z denního ruchu. Vítr si zpívá  svou píšeň a déšť ho doprovází bubnováním na římsy domů. Jdou ruku v ruce se mnou tím spícím městem.

     Kapky deště postupně smáčí mé šaty. Těžknou a obepínají mé horké tělo. Pozoruji místa, která za denního světla vypadají tak fádně. Zatímco v noci jakoby byla zahalena tajemnem a v paprscích měsíčního svitu zdají se být očištěny od každodenní špíny. Všehny mé smysly nutím vnímat tu nádhernou, jindy tak poklidnou, atmosféru.

     Ale strach je silnější, než Já. Pohrává si s mými představami a já ztrácím kontrolu nad sebe samou. Nemoc, ta krvelačná bestie, co požírá mé útroby, na sebe bere podobu scvrklé, pokroucené, nenávistné stařeny, která ke mně vzpíná své smrtící pařáty. Vyskakuje na mě z každého, tmavého koutu. Chci jí utéct. Běžím jako o závod. O závod s životem a smrtí. V mém nitru mi srdce rychleji a rychleji odpočítává čas mého bytí. Každé nadechnutí je stále těžší a těžší. Až vysílením a beznadějí padám na kolena.

     ,,Bože, udělej zázrak ! Já nechci umřít !!!" S hlavou zvrácenou k temnému nebi se modlím. Prosím za odpuštění.

     Čekám, že se obloha rozestoupí a z něj v obrovské záři, která oslepuje, vystoupí obraz Všemohoucího.....

    Nic. Jen černočerné nic a Já.

    Nic. Jen kapky deště, jako slzy všech trpících a Já.

    Umřu....a nic na světě to nezmění.