Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O DUŠIČKÁCH-2

14. 02. 2005
1
0
1953
Autor
fungus2

ČÁST DRUHÁ

Přes brýle, na které dopadal drobný déšť,  hleděl strážmistr Kamil Jelínek z motorky na cestu. Už se těšil, jak bude doma v teple a tohle psí počasí nechá před prahem bytu.   

  Zanedlouho dojel ke staré zdi, zarostlé hustým porostem. Věděl, že za ní se skrývá starý hřbitov, který se již mnoho let nepoužívá. Vzpomněl si, jak jako malý kluk tam  lezl a děsil se zarostlých náhrobků. Jeho zrak náhle spočinul na rozbořené části zdi. Několik vteřin na ni bez zájmu hleděl, ale pak motorku zastavil. Vzápětí si uvědomil, že když ráno tudy jel, tak žádnou rozbořenou zeď neviděl.

  Nechápavě v to místo hleděl a přitom si dal brýle na helmu. Poté sesedl a pomalým krokem došel ke zdi. Všiml si, že kameny ve zdi jsou vypadlé k cestě, jako by je někdo vyboural. Užasle pohlédl na starý hřbitov,  ve kterém se tyčilo mnoho zarostlých křížů a soch. Hned na to sklouzl jeho zrak na hluboké stopy, které se táhly od hřbitova přes rozbořenou zeď a cestu do porostu vedle ní.

„Proboha,  co to je?“ zeptal se sám sebe a dřepl si nad jednu stopu. Nevěřil vlastním očím. Konečky rukavic přejel obrysy stopy.

„Tady snad šel Golem. Já snad mám vidiny.“ řekl si a zamyšleně přejížděl prsty po bradě. Přes rameno se zadíval opět na hřbitov. V ponurém počasí z něho sálala podivná atmosféra, kterou umocňovalo šumění deště. Těkal očima po nejbližším okolí a stále nemohl věřit tomu,  co vidí.

„To je snad nějakej vtip,“ vytanulo mu na mysli a vytáhl z kapsy mobilní telefon. Na něm namačkal číslo svého kolegy na policejní stanici.

„Nazdar! To jsem já,  Kamil. Hele, Mirku,  jsem teď u toho starýho hřbitova. Je tady vybouraná zeď a jsou tu nějaký divný stopy,“ vychrlil ze sebe.

„Hele, dneska není apríl. Máš zpoždění několik měsíců,“ ozval se hlas jeho kolegy.

„Já si vážně nevymejšlím.“

„Hele, nějací chuligáni na dušičky blbnou. Já mám hlášenou nějakou vloupačku. Musím tam zajet. Později se ke hřbitovu možná podívám. Zatím čau.“

„Ale..“

V telefonu zavládlo ticho a display ukazoval ukončený hovor. Zasunul mobil zpět do kapsy a zadíval se na ony stopy. Směřovaly do porostu. Vykročil tím směrem.

  Pomalu se polámaným porostem prodíral. K jeho sluchu dolehlo zuřivé štěkání psa a pak jeho kňučení. Zrychlil krok a rukama rozhrnoval větve houštin před sebou. O chvíli později došel k další cestě. Přes sešlapanou vysokou trávu uviděl na cestě stát automobil. Zpozoroval psa, který ležel zakrvácený na kraji cesty. Poznal v něm psa pana Veselského. Rychlým pohybem sáhl pro svou pistoli a vzápětí ji svíral v ruce. Přes namířenou zbraň hleděl všemi směry. Nikde nikoho neviděl. Pomalým krokem se přibližoval k vozu. Po chvíli uviděl na předním sedadle zhroucenou postavu.

  Pohled rozbitým předním sklem mu vyrazil dech. Hlava Veselského byla rozdrcena. Udělalo se mu špatně. Odvrátil oči pryč. Přitom zaslechl šramot. Hned se natočil tím směrem a zadíval se na okraj lesa.

„Vylezte!“ křikl a upřel zrak na nevysoké stromy,  za kterými rozeznal obrysy velké postavy.

„Pomalu vyjděte na cestu!“ vyzval ostře neznámého.

  Větve stromů se za praskotu rozhrnuly do stran. Postava se spíše sunula, než šla. Vzápětí zůstal stát, jako přimrazený. Díval se do kamenného obličeje.

                                              KONEC DRUHÉ ČÁSTI

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru