Zatoulaný pejsek

To není sadismus, to je metafora... Báseň je popisem událostí tak, jak by se pro zúčastněné mohly vyvinout.

Kde je,
kam zmizelo
to čisté štěňátko
jež se mnou si hrávalo?

Je tu soumrak
přichází čas zla
bouda je prázdná
v níž pejsek spal.

Neštěká tu
nedovádí
je někde samoten
je někde ztracený.

Mělké stopy v blátě
jedny a ještě jiné
hrdlo se svírá –
míří k bažině.

Padlým andělem
dobrovolně vedeno
vstříc konci
ruku v ruce s bytostí
se zlatem skvějící se lící
ač s opakem lesku duší
nevědomky maskou lásky
k záhubě souzeno.

Hukotem větru prolétlo kňučení
poslední záchvěv strachu
volání ku pomoci
touha po pevné zemi
pro nemotorné tlapky.

Jak rychle přišlo
tak také zmizelo
kňučení
přešlo v klokot
dávení
špinavým bahnem
tlejících stvolů
jak chlupaté tělíčko
propadá se dolů.

Nehlučný pláč
a řvoucí myšlenky
jsou teď jediné co zůstává
když odešel dech.

Myšlenky na dítě
a nejen jeho slova
že ne každá cesta
hodna je dobrodruha
a jeho osudu.

Kde teď je
zdánlivě laskavá ruka
anděla bažin
či kousek stébélka
pro nezvratného zvrácení?

Stočené v klubíčko
chlupatou kuličku
bezvládné psí tělíčko
klesá v studenou
hlubinu samoty.

Teď malému dítěti
psímu kamarádu
zbyly jen duhové perly
barev světla na polštáři.

---