Znovu a znovu

Znovu a znovu 

Začíná to tak hezky. Letmé dotyky, významné pohledy, šťastné úsměvy. Ale také  nespavost, nechuť k jídlu a pocit, že bez přítomnosti toho druhého váš život jakoby pozbyl důležitosti. Tomu se říká zamilovanost. V této době svého partnera vidíme jako nejúžasnější,  nejkrásnější bytost na světě.

Pokud si ti dva, po uplynutí této přenádherné a zároveň sebeklamné doby, mají stále co říct a jeden druhému co dát, může vše přejít v mnohem hlubší vztah, lásku. Ta nám předvede jiná zákoutí a odhalí jiná tajemství tohoto věčného, fénixového citu. Vzájemná úcta a tolerance naplní naše srdce štěstím a my můžeme pojídat plody našeho trvalého a záviděníhodného vztahu.

Ale láska se potřebuje rozvíjet a někam směřovat. Je jako ta voda, která se ve formě kapek spadlých na vyprahlou půdu, vsakuje a hledá si cestičku do větších vod, aby ve tvaru rozbouřených řek, se vlévala do moří a hlubokých oceánů. Nebo ztratila svůj směr a země jí vtáhla do svých útrob a míst zapomění.

*      *      *

Její láska se dočkala zvonění svatebních zvonů. A trvala nádherných 13 let. Byla požehnána početím dvou dětí a radostí z jejich dospívání. Nikdo, ani ona, nepochyboval o štěstí, jenž naplňovalo jejich dům.

O to horší bylo probuzení z tohoto sladkého, opojného, ideálního snu, kdy zjistila, že skutečnost tohoto štěstí závisela na její nevidomosti a chtěné nevědomosti. Pak pro ní začalo pravé peklo na zemi. Úřady, sociální pracovnice, denodenní hádky s manželem i rodinou. Pokud jí ještě zůstaly nějaké střípky lásky, jeden po druhém se tříštily o nepřátelská a nenávistí naplněná srdce. Pak přišel den, kdy její láska definitivně odešla.

Rozvedli je před Štědrým dnem. Stála v soudní síni s očima zarytýma do dřevěné podlahy a snažila se vzpomenout, kdy a kde udělala chybu. Kdy a proč se on zpronevěřil jejich lásce i sám sobě, věděla přesně. Právě s ním souvisela její vina na tomto nešťastném konci. Byly to peníze, co z něj udělaly otroka nenasytnosti. A ona se nechala vozit ve zlatém kočáře, aniž by svému manželovi pomohla prohlédnout a přivést ho tak zpátky z podvodů a násilím zkaženého světa. 

Pocit viny je jako sup, který krouží nad vaší hlavou a čeká na svou mršinu. Záleží jen a jen na vás, kdy seberete všechen zbytek svých sil a kousek po kousku likvidujete to sebeobviňování a krok za krokem jdete vstříc novému začátku.

Ona to zkouší stále. Znovu a znovu začíná. A svoje srdce skládá a lepí i když velmi, velmi pomalu.