Král Bouří

Setmělo se. Každý věděl, co to znamená. Na obloze byla veselice, která byla ryze soukromá věc, proto služky zatáhly závěsy, aby lidské ani to zvířecí oko nemohlo o ničem vědět. Pilo se, jedlo ve velkém až z toho rostla velikánská břicha, prostě se hodovalo přesně tak, jak to známe z královských dvorů. To král Bouří - Eduard, hodný stařeček, předával žezlo mladšímu - svému synovi. I když se oslavovalo nikdo z přítomných opravdu šťastný nebyl, bylo jim nad Slunce jasné, že teprve teď jim nastanou kruté chvíle. Temperamentní mladík to byl, všem k zalíbením, jenže i rozmazlený a drzý. Žádné kloudné pořízení s ním není.

Už při ceremoniálu dělal hlouposti. Mráčkům přestrojeným za šašky se vysmíval...Co se to dělo? Vždyť kašpárci se mají smát, ne naopak. I šlechtici, povýšené hvězdy, se smáli, ale jen proto, aby neurazili. Totiž, hvězdy nejsou upřímné, svítí a vábí svým zevnějškem, jinak nikdo neví, co si myslí...Ale jsou také moudré, věděly, že náš nový král přestřelil.

Mezi přítomnými nastal rozruch! Světlo se malými škvírami dostávalo přes černočerné závěsy. To nepřítel - Sluníčko si hrálo a chtělo trošku poškádlit starého krále...Nevědělo nic o tom, že princ už vyrostl do takové výšky, že hůl, která je dědičná, je menší než on. Pořád ho pokládalo za malé princátko.

A co se zatím událo na zemi? Lidé ze svých příbytků vylezli, aby viděli, jak na nebi se mraky protrhávají. Byl to ojedinělý úkaz. Buď  bylo nádherně nebo tma. Jakoby se to všechno semlelo dohromady. A zlá Viola vyběhla na palouk, aby natrhala kytici Rozrazila rezekvítku, nepřála si nic jiného, než aby byla zase tma a metaly blesky. Nepopírám, ... krásná byla. Kdo by odolal rusovlásce se zelenýma očima? A selská postava! Každý mladík se za ní otáčel. Jenže ona neměla zájem! Prý, že se nebude jen tak s někým zahazovat.

Zatímco Viola trhala kytku nazvanou lidově bouřka, tam „nahoře“ Vincenc svolával všechny pyrotechniky a dunící koule, takže bomby.

„Anastázie, ty jsi tak bledá...“ říkal starý král Sluníčku.
„Nevěděla jsem, co se tu děje...Chtěla jsem Tě poškádlit, hloupě jsem si myslela, že spíš, proto ty závěsy....
Ach, odpusť mi. Jen pár paprsků z mých nejvěrnějších přes ty závěsy pronikly. Neměj mi to za zlé, Eduarde,“ omlouvala se paní, ze které nešla žádná zář. Kupodivu byla chladná, proto jim v tom paláci nic neroztálo.
„Ale...z toho si nic nedělej. Nepozval jsem Tě na korunaci nového krále jen proto, že Tě Vincenc nemá rád, vždyť víš...mládí. Ale, když už jsi tu, chvíli tu s námi pobuď. Všeho je tu dost. Já sám Tě zvu,“ moudře pravil Eduard.

Sluníčko poslalo těch pár paprsků pryč a obloha se zakryla opět tmavým hábitem. Viola měla radost. Došlo i na blesky. To Vincenc chtěl ukázat svou sílu a nenávist vůči Sluníčku.

Anastazie a Eduard měli spolu ústní smlovu. Od prvního zakokrhání do poslední svačiny sedláků na nebi úřadovalo Sluníčko. Někdy méně, někdy přidalo na síle, podle toho jaký byl měsíc a den. A Eduard měl nebe pro sebe celou noc. Nikdy tuhle dohodu neporušili. Král říkával, že takhle se mu metají blesky o hodně lépe.

„Musím...Nemohu nechat vesničany, aby seděli v tmavých světnicích. Musejí na pole, za prací. Zvířata ve stájích nejsou na denní bouřku zvyklá...Nech mě jít,“ žebronila Anastázie a měla slzy v očích.

„Jen jdi. Sám se Ti pokusím pomoct,“ a nemotorně se zvedl z křesla, aby mohl jít usměrnit svého syna.
„Ty hlupáku, copak nevíš o dohodě? Proč to děláš?“
"Otče, ty´s měl málo a nechal si diktovat, já nechci mít stejné podmínky, chci moc!“ křičel přes celé nebe  Vincenc. Nepotřebovalo se žádných bomb, stačil ten křik..úplné hromo - blesko - bití.

Duha.
Sluníčko o vlásek vyhrálo. Už jen poprchávalo.
Duha, kamarádka Sluníčka. Signalizuje, že bude zas vše v pořádku.
„Synu, běž mi z očí a žezlo nech u mé postele. Právě teď už nejsi král Bouří, jsi normální člověk a jako oni budeš toužit po paprscích, tak i po bouřkách. Až Tě oblaka, mí dvorní šašci, budou snášet dolů, ne, aby ses jim smál! A v prvním dotyku Tvé nohy s vlahou půdou zapomeneš svoji minulost. Budeš jen obyčejný chasník, co žádného studia neměl. Jen nezapomeň. Měl jsem Tě rád a budu Tě z povzdálí sledovat, jak si vedeš.“

Jak starý - nový král Bouří řekl, tak se ihned stalo. O jednoho chasníka na tom lidském světě bylo víc.

Vincenc se toulal po vesnicích až došel k té nejvíc zapomenuté. Tam žila i Viola.
Obyčejný chasníček se do ní v prvním okamžiku, kdy ji spatřil, zamiloval. A i jí byl ten neznámý kluk sympatický. Jenže oba měli škaredé povahy, takové, které se opravdové Lásky nikdy nedočkají.
Dostal práci. Musel pást kozy. Každý den byl v kozím oparu, smrděl a ruce opuchlé měl od mozolů. Po xtýdnech, kdy už si celé stádo pojmenoval, stal se zázrak..To celé mu dodalo, aby už povýšený nebyl. Eduard mezitím do hlavy svého syna vléval vzpomínky. Ty nehezké si nechal u sebe v šuplíky a klíč od něj hodil „dolů“, kde rovnou spadl do rybníka a káčata své krky hned nořila pod hladinu.
Spal v seníku. Každý den vyndával z šedé košilé provoněné kozím dechem seno, někdy, kdy bylo všude vlhko, dokonce i krysy...Změnil se a už neměl vysoké nároky na bezbarvou postýlku, která s ním plula ve dne i v noci.

A Violka ho ztrapňovala. Vesničané chtěli Vincenta odmilovat, ale vždyť víte, že okolí nepomůže, jedině on sám...Tím se stal obyčejným chasníkem, který měl city a bylo mu z toho velmi smutno, že tak krásné děvče je takové.

Znáte to, dva lidé jsou spolu a navzájem se ovlivňují. I když měla Violka pořád špatné vlastnosti, tak pomalu se zakrývaly jinými, vznešenějšími. Ty jí dával sám Vincenc - pasák koz. A tak se jednou stalo, že i Violce se otevřely oči. Tvář ji znachověla poznáním, jaká byla. A svého “zachránce“ odprosilaza to všechno, co mu udělala, že ho má prý velmi moc ráda.
Vincenc se dočkal. Láska přišla k němu do seníku, i když se stěhoval k Violce do světničky. Byla svatba, kde nemohl žádný vesničan chybět.

Přišel nám dopis. Odesílatelem byl nějaký Vincenc z lidské větve.
A bylo tam psáno, že ten Vincenc si bere nějakou Violku. No, upřímně, když už si s tím dal práci a pozval nás. Také poslal tohle psaní po služebné, co jednou v noci měla dělat hromobití.

Byla to nádherná svatba. Byla jsem jim za svědka, sám Vincenc mě pozval. Že prý, co jsme si, to jsme si. Minulost je smazána. Měla jsem na sobě žluté šaty protkané kapičkami rosy a z třpytivých nitek. A nebyla jsem sama. Byl tu se mnou jeden pán. Velmi ušlechtilý, i když se musel opírat o takovou zvláštní hůl a na světě poztrácela svou moc. Novomanželům jsme jako dárek věnovali plný pytel duhy. To aby děti si měly s čím hrát.
A pak jsme šli opět domů. Šťastni, že Vincenc i Violka se změnila, že budem mít krásné vnoučata a že je až teď krásný pohled dolů.

A jestli vidíte na obloze metat hromy a blesky, tak vydržte. To jen se s mým starým škádlíme. Smlouvu jsme zničili, protože lidé potřebují vyčistit vzduch nejen v noci a neuškodí jim , když na chvíli zalezou do svých příbytků a na dřevěných stolcích jim svítí svíčka, která chvíli co chvíli odkapuje vosk, ze kterého si děti modelují kuličky.
Doposud jsem vyhrávala a vítězit budu i nadále. Vždyť vidíte duhu....
„Anastázie, ty jsi tak bledá...“
„Netrap je tam tolik, pusť mě, já jim pošlu pár paprsků...“