Štěstěna

Už na vrcholku Petřínské rozhledny

viděla jsem svoji cestu.

Byla krásně z kopečka, osvětlená a plná

neznámých lidí. Skrze úzké uličky,

s předraženými kýči, šla jsem

až k Prašné bráně. Na Karlově

mostě pak do koše „královny štěstí“ hodila jsem

vypůjčenou pětikorunu. Celou dobu o mne

nezavadila ani pohledem,

až po rázném cinknutí kovových mincí,

rozhodla se pozvednout ruku, v níž

něco svírala, přitom se

její kamenný obličej měnil v

nevinný úsměv. V ruce držela

z umělé látky vystřižený čtyřlístek,

vzít si ho byla moje povinnost.