Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O modrých očích a zámku ze zlata

07. 08. 2003
3
0
1690
Autor
racek

Povídko-pohádka.

 

O modrých očích a zámku ze zlata

 

 

   Poběžte sem, mládenci a panny! Povím vám příběh tuze poučný…Nikdo by si ho neměl nechat ujít!!!Poběžte všichni sem…Račte dále, račte, náš Mluvka Tlučhuba je už připraven…Poslední volná místa, obsazujte poslední volná místa. Poučný příběh, tuze poučný. Pro dámy, pro pány, pro dívky, pro hochy, nenechte si ujít! Naposled v tomhle městě! Mluvka Tlučhuba je připraven!!! Tak, Mluvko,spusť, vidíš, všichni tě poslouchají…

 

    Umíte si představit oči modré jako letní nebe? Jako šmolka, jako chrpa?

Tak přesně takové měl ten mládenec, co šel hledat štěstí. Doma nechal devět sourozenců:  ve spaní se střídali na jedné posteli, o jeden krajíc chleba se dělili,  žádné štěstí ho tam nečekalo. V rodné vsi by ani nevěstu pro sebe nenašel, která by i po svatbě chtěla být chudá jak kostelní myš? Tak si sbalil ranec, rozloučil se se všemi a šel.

Nikdy nebyl dál, než vedle ve vsi, ale co slyšel, svět byl veliký a místo v něm bylo pro každého.

   Mládenec šel cestou necestou a hledal štěstí.

 Když došel k pohoří na obzoru, začalo listí padat ze stromů, na horské stezce viděl, zabalený do teplé houně, na nebi hvězdu betlémskou, a když z hor scházel, smetal si z ramen květy jabloně: tak dlouho trvalo, než hory přešel.

   Ale nestěžoval si. Ani po domově se mu moc nestýskalo. Znal ho.  Sotva sešel z hor, otevřel se před ním do dálky celý svět.

Před horami, za horami,  cestou pomáhal všude, kde zrovna chtěli. Na pile, u sedláka na poli, u kováře…protože byl pracovitý, všude ho rádi vítali a neradi pouštěli. A těch pěkných panenek…Sotva se na nějakou podíval modrýma očima, zčervenala jak vlčí mák…a vždycky přiběhl divný vítr, co jí nadzvedl sukýnky.

   Ale než se panenka nadála,  divný vítr s sebou vždycky odnesl o kus cesty dál i mládence s modrýma očima…

   Ještě mnoho dní putoval přes zelené lesy, brodil se modrými potoky, přes kvetoucí louky, procházel vesnicemi s bílými domy…a teprve když mu pod nohy spadl první žlutý list,  uviděl před sebou zlatý zámek.

   Slyšel už o něm vyprávět. Takový zámek nakonec najde každý, kdo hledá  -  a každému se v něm splní to nejtajnější přání. Tak to alespoň slýchával vyprávět od maminky. Na jezeře před zámkem plavaly dvě zlaté loďky, z vysoké věže vlál modrozlatý prapor a nad každou ze čtyř zámeckých bran se otáčelo zlaté slunce, mistrovská kovářská práce.

Však taky louka před zámkem byla plná nehybných lidí. Kdysi chtěli také vejít do zámku, ale jeho nádhera je přikovala na místo. Kdo se nechal ohromit pohledem na vnější krásu, nikdy neuviděl zámek zevnitř.

   Ale mládenec s modrýma očima měl pro strach  i pro krásu uděláno. Bez obav zabušil na bránu z červené mědi a dal se najmout do služby. Za krátký čas pořádali na zámku velký ples. Mládenec s modrýma očima pomáhal s přípravou. Jak tak klečel sehnutý na schodišti a natahoval koberec, kolem očí se mu mihl zlatý střevíček. Zastavil se vprostřed kroku, na červený koberec  padl lem brokátových šatů a zavoněly pomeranče. Mládenec vzhlédl. Seshora se na něj dívaly ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděl. Žádné děvče co znal nemělo takové. Ty oči jako malované patřily dívce ve zlatých šatech. Zlaté boty, zlaté šaty, zlaté vlasy, zdálo se mu, že je celá ze zlata.  Jen oči, ty měla modré jako on. …A víte, co se stane, když se do sebe zaklesnou dvoje modré oči? To nemůže dobře skončit…

  

 

 

*********

Pšt - nechte Mluvku Tlučhubu spát, nechte ho spát…Že usnul vprostřed věty? To se stává, holoubkové, to nevadí, moji milí. Zakousneme si…Zmrzlina, dobrá zmrzlina, pro dámy, pány, děti, pro paní i panny, mládence i světce. Dobrá, levná zmrzlina…Panám s modrýma očima dáváme gratis…Berte, berte, za chvíli nebude… Jen prosím, vidíte, mám prst na rtech – potichu, potichoučku, Mluvkovi Tlučhubovi se zdá  pokračování…Nesmíme ho rušit…

Pšt…

…ještě chviličku…Vidíte, Mluvka se probouzí…Připravte se, narovnejte, příběh pokračuje.

 

…Od té chvíle mládenec všude následoval princeznu jako věrný pes.. Zanedbával svou práci: sotva ji uviděl mihnout se po chodbě, v parku, na cestě, všeho nechal a pospíšil za ní. Jen aby ji na krátký okamžik uviděl. A když se někdy podařilo prohodit s princeznou slovíčko, byl ten nejšťastnější člověk na světě.

Princezna byla zvyklá, takových mládenců už viděla. Ale když se dívala do jeho modrých očí, jakoby se dívala do zrcadla, to se jí líbilo. Oddaného mládence brzy jmenovala svým  dvorním strážcem. Dostal zlatomodrou uniformu, na ramena několik blyštivých hvězdiček  - a mohl chodit všude tři kroky za princeznou. Málokdy s ním prohodila slovíčko, ale jemu stačilo dívat se, jak jí vítr cuchá vlasy.

   Trpěl, když mu princezna poroučela nosit jednomu z podkoních milostná psaníčka. Srdce mu rvalo, když pak hlídkoval před stájí, ale pokud se na něj princezna alespoň maličko usmála, do ohně by pro ni skočil.

   Málo a neklidně spal. A když usnul, zdálo se mu o nejmodřejších očích na světě. To nebylo jako u panenek, které potkal cestou. Ty všechny dávno odvál vítr. Ale teď – jeho srdce mělo stejnou barvu jako erb princezny.

   V den, kdy si princezna měla mezi pozvanými šlechtici vybrat ženicha, velice zesmutněl. Od rána nebyl k nalezení. Neviděl, jak si princezna vybrala nejbohatšího, nejkrásnějšího, ale ne nejchytřejšího prince. Trhala mu srdce představa, že se princezna vdá a už nebude jeho služby potřebovat…Onemocněl a v horečce kolem něj plula zlatá slunce s modrýma očima.

   Prostonal i velikou svatbu, před dveře se vybelhal, až když princeznu modrý kočár tažený čtyřspřežím běloušů  odvážel do  nového domova. Stačil zahlédnout jen její ruku, která mu z okna hodila k nohám zlatý penízek. Sebral ho a od té chvíle nosil na krku. Každý den, kdy ho nosil, byl mládenec  unavenější a unavenější, smutnější a smutnější. Netušil, že penízek vede jeho kroky a řídí jeho myšlenky.

   Princezna si dobře spočítala, že oddanějšího  a zamilovanějšího muže, který by trpěl všechny její rozmary, okolo sebe mít nebude. Proto očarovala penízek a doufala, že mládence s modrýma očima k ní přivede.

   Nemýlila se. Mládenec se opravdu jednoho dne se všemi v zámku rozloučil a prošel pod točícím se sluncem na zámecké  bráně. Sám nevěděl, kam jde, věděl jen, že jít musí. Zároveň se mu nechtělo. Před branou se ještě zastavil a naposledy se ohlédl. Taková krása, samé zlato, …Proč opouštět takové krásné místo. Měl v úmyslu se rozloučit jen jedním pohledem, ale čím déle stál, tím rychleji spouštěl ruku, kterou si clonil oči. Když mu do nich padl zlatý záblesk, znehybněl jako ostatní.

   Princezna marně čekala, počítala dny, obracela skleněný kalendář ,a když se mládenec s modrýma očima neobjevoval, vzteky jeho listy tříštila na tisíc kousků.

   Ale kalendář má jen tolik listů, kolik má, a když princezna rozbila poslední, střepy vyhodila a nechala si vyrobit kalendář nový. Pak  nejvyššího husara královské gardy jmenovala svým novým osobním strážcem. Měl také modré oči a za chvíli se princezně zdálo, že je stejně tak dobrým zrcadlem, jako mládenec, který nepřišel.

   Teprve, když led uvěznil na jezeře zlaté lekníny, začal se zástup před zámkem pomalu hýbat. Muži nechápavě potřásali hlavami, ženy si balily ruce do zástěr a děti kňouraly, že mají hlad. Zástup se pomalu začal rozcházet. Jako poslední zůstal stát na cestě mládenec s modrýma očima. I on se nevěřícně podrbal ve vlasech, zvedl svůj ranec a pomaličku šel směrem, kterým kdysi přišel. Domů. Svět už zažil. Vracel se starší. Vracel se taky moudřejší? Čas a cesta ukáží.

V patách za ním se zvedal podivný vítr, roztáčel sníh, až mládenec i zámek zmizeli za bílou oponou.

   ********************

   La commedia e finita.…Co říkáte? Neměl bych v nejlepším s vyprávěním přestat? Ať si každý domyslí jak chce. Princezna má husara, mládenec má co chtěl…a vy máte fantazii. Dám vám otázku: jestli jste pozorně poslouchali, měli byste znát odpověď: splnilo se modrým očím ve zlatém zámku jejich nejtajnější přání? Nepřejete si snad i vy někdy milovat toho, kdo vás tluče? Nepřejete si být trestáni za lásku? Neříkejte že ne. Mluvka Tlučhuba viděl půl světa, viděl ženy bílé jako měsíc i černé jako noc, viděl muže bojovat i plakat, ví, že slova bubnují do duší jako déšť na okno…a někdy připomínají potlesk. Mluvka Tlučhuba! Naposledy v tomto městě!Potlesk…Gracias, gracia, přátelé…Zavřete oči, můj příběh odchází se mnou. Naposledy v tomto městě, ne naposledy na této planetě!

 

/6.srpna 2003, 16:04 hodin, Pavlovi Veselému/


Sadaf
13. 08. 2003
Dát tip
¨Nádherná,bezbřehá fantazie....

Bebitka
07. 08. 2003
Dát tip
málem bych usnula s Mluvkou... tip*

Albireo
07. 08. 2003
Dát tip
Miloučké vyprávění, k Tobě se moc hodí. *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru