Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O ženách - A nejen o nich (3.)

15. 08. 2003
0
0
2319
Autor
JeanJoche

Pro příznivce červené knihovny, milovníky lehké erotiky, ale i pro ty, kteří touží po příbězích tak trochu z jiného soudku

Korzo hrálo všemi odstíny žluté. Secesní lampy zářily nocí a osvětlovaly promenádu barvami elektrického svitu, neútěšně pomerančovou počínaje, konče stříbro-bílým odstínem světla, které ve vlažném ovzduší prvních podzimních nocí kristalizovaně poskakovalo a poblikávalo. Procházku jako svůj způsob zábavy zvolilo několik dalších párů. Povětšinou jenom stárnoucí manželé či právě naopak mladické dvojice náctiletých nanejvýš lehce dvacetiletých, jež ve stínech lamp, dle starého rčení pod svícnem největší jest tma, oddávaly se milostným fantaziím mládí skryti před pohoršenýma očima předpotopních starců.

    Věra a Jan tou měrou tvořili bizardní pár v společnosti těchto lidí. Postarší madam v bílém soudobém baloňáku obtáčející se kolem jinošského hezouna černočerného svrchníku. Tisknuta k jeho tělu, vinula se ke koženému límci jeho kabátu a spokojeně vrněla jak perská kočka mačkajíce přitom molochovu paži. Lnula na rozhoupaných rtech mládencových, každé slovo jako by pro ni mělo samo posvěcení církve. Zármutek byl ten tam proměněn v potěšení a prvotní vážnost a stud změněn v vtip.  Pomalými kroky se dostávali ke konci promenády s titánským schodištěm. Pohlcen světly za nimi zanikal excentrický dům boháčů, výstředností. Podoben chrlícímu vulkánu, jenž sám sebe požírá žhnoucím magmatem, protékajícím všude do prostoru a stravujícím cokoliv živé. Bělostné stěny zámku zářili proti světlům vprostřed černé noci náladami lidí, jejichž cévy kornatí a jež jsou zanášeny tukem ze sádelnatých srnčích boků, které končí ve vypasených pupcích oněch lidí. Bílé zdivo nebožtíků. By-pass na druhou v podání černých havranů. Zdi potřené sádlem neléčených infarktů pozřené světlem mastnoty nemocničních lamp v temnotě noci podepsané samotnou smrtí.

    „Magdalena mi říkala, že prý jsi tu autem,“ špitla Věra.

    „Ohó. Tak Magdalena říkala?“ dmul se pýchou lyžař. „ Drahá Věro, hrdě a s radostí bych vám chtěl představit můj povoz, smím-li ho tak skromně nazvat. Hej pikolíče.“ Zvolal na mládence a pohodil mu klíče od auta.

    „Právě teď mám obrovskou chuť někam se jet projet.“ Mrkala na Jana.

    Nema problema, Věruško, jen počkejte, co vám všechno ukážu. To jste ještě nezažila. Bude to nejlepší jízda vašeho života na kterou jen tak nezapomenete.“

    Pikolík lehce sešlápl brzdový pedál a rudý automobil zabrzdil přímo pod schodištěm. Vyskočivší otvíral dveře pýchy mužů, jejíž přední masku zdobí znak vzpínajícího se hřebce. „Prosím, madam.“

    „Račte vstoupit, pane.“ Krčil se, když předával majiteli klíče.

    „Jak se jelo?“ bujaře poznamenal Moloch. „Dobře,co?“

    „Nádhera, milostpane, vzrušující. Jako bych se vznášel na obláčku.“

    „To rád slyším,“ usmál se Moloch a sedíce za volantem zabouchl kabinu řidiče. „Věro, připravena?“

    „Připravena.“

    „Jsi opravdu  ready?“řekl a shodil ze sebe kabát.

    „Ano, fakt jsem ready.

    „Tak v tom případě,“ dramaticky zmlkl. “V tom případě můžeme jet.“

    Klíče zarachotili v zapalování, motor se roztočil na plné obrátky, čím přehlušil klidnou atmosféru nabob party. Lehoulince pustil spojku a sportovní vůz se rozjel do nejasu budoucích chvil. Kulovitá světla prorážela půlnoční mlhu, která se tříštila o kapotu rychle jedoucího stroje. Červená karoserie v šedavé mze na čtyřech rotujících discích se řítila tmou tmoucí zanechávající za sebou zámek, oslavu, promenádu i parkoviště s podlézavým slouhou.

    „Tak tohle je stoprocentně nejlepší silniční vůz, jaký kdy firma Ferrari postavila. Ferrari 575M Maranello.“ Básnil Moloch.“Nejvyšší rychlost 310 km za hodinu. Vidlicový dvanáctiválec se zdvihovým objemem 5,75 litru, 378 kW/515 koní, zrychlení z 0 na 100 za 4,2 sekundy a cena, to přece není slušné říci. Řekněme, že z Prahy do Brna za 39 minut není problém.“ Chrlil na Věru čísla a hodnoty svého automobilu.

     „Úžasné,“ komentovala to Novotná.

     „Jen je škoda trápit ho na mizerných českých silnicích.“

     „Taky si myslím.“

     Vraceli se po stejné cestě, kterou přijela Věra s Karlem, pouze mnohonásobně vyšší rychlostí. Před chvílí se město jevilo nehybnou temnotou v nekonečnu a nyní jsou zdi prvních domů stejně čitelné jako před tím stromoví podél cest či bílé patníky.

      „Co říkáš na jízdu? Pěkné, ne?“

      „Pěkné, pěkné. Kam pojedem teď?“ tázala se Věra, když už nevyhnutelně křižovali hlavní třídu městečka.

      „Kam si bude, ctěná madam, přát.“ Švitořil Moloch.

      „Jsem tebou potěšena.“ Rděla se Věra. “Na nejbližší zatáčce to stoč a ještě párkrát si objedem město po okreskách. Co ty na to?“

      „Jak je ctěná libost,“ řekl Jan a prudce otočil volant do vedlejší uličky, jejímž jediným souputníkem byl problikávající svit páru pouličních lamp. „Vrrr,“ motor předl a Novotná si zkoumavě prohlížela mužného řidiče.

      „Po čempak to tak zvědavě koukáte, paní továrníková?“ žertoval Moloch.

      „Jen se tak rozhlížím,“ chichotala se Věra. “Koukám po krásných věcech, co jsou kolem. A přemýšlím, jak dopadla ta tvá příhoda z Alp.“ Dodala.

      „Jak by mohla skončit? Přesně tak jak říkala Magda. Nebo spíše trochu podobně“ Drmolil. „Prvně jsem myslel, když mě pohltil sníh, že je se mnou už ámen, ale na druhou stranu, já jsem toho přesvědčení, že člověk by svou kůži neměl prodat zadarmo. A ani levně. Lidský život je až příliš drahá záležitost. Ale abych neodbočoval…“

       Věra ho poslouchala s napnutýma ušima, skoro ani nedýchala, jenom ho nevyrušit s poutavého vyprávění.

       Moloch zařadil vyšší rychlost. „…jsem si vykopal  k povrchu a pomalým nakračováním jsem sešel do podhůří. Již tam čekalo obecenstvo hodné mého činu. Však nechci se holedbat. Povětšinou to byly vozy záchranné služby, požárníci, policie, dokonce i francouzská národní garda. Nad hlavami mi poletovali helikoptéry televizních stanic a mne radostně obskakovali bernardýni i němečtí ovčáci horské služby. Horolezci mi třásli rukama, přezdívali mi glacial homme. Ledový muž.“

       „To všechno, všechen ten rozruch, ten mumraj, byl kvůli tobě?“

       „Ale co tě nemá. Kdepak. Nebyl jsem jediným sjezdařem toho vrchu téhož dne. Pár mladých snowboardařů, několik dalších lyžařů a snad dva, eventuálně tři běžkaři na tuleních pásech. Všichni zúčastnění je hledali. Samozřejmě, že mezi záchranáři se našel nespočet čumilů a hyen, tedy reportérů, kteří jen tak postávali kolem a snažili se vytřískat z této katastrofy co nejvíc.. Ještě téhož dne se jich většina našla - živých. Říkám většina, neboť právě ten pár běžkařů to jako jediný nepřežil. To víš, nebyli ještě tak vysoko, teprve někde na úpatí, v lesích, mezi stromy. A valící se led je všechny uvěznil. Polámaly jim kosti kusy padajícího dřeva a větví, zatarasily jim možnost úniku a moderní technika přes obří kmeny nemohla proniknout do vzduchových bublin přežívajících. Pomalu jim omrzaly prsty, nos a rty. Každé nadechnutí jim způsobovalo hrůzostrašnou bolest. Každé nadechnutí, ech, těch nadechnutí zas tolik nebylo. Nakonec se jim plíce…“

       „Dost.“vykřikla Věra a ustrašeně chytila Molocha za rameno. “Dost, prosím tě, těch odporností.“

       „Pardon.“ Pustil nohu z plynu. „Nechtěl jsem tě nějak znechutit. Jen jsem ti chtěl popsat hrůzy hor. Málokterý ví a zná, jak hory můžou být kruté. Opravdu. Pak jsou plné amatérů, kteří zápasí o holý život.“

       „To je strašné, jenom ta představa, jak mrznu…fuj…nechci si to ani představit.“

       „Já vím, je to děs. Ale je to tak.“

       „Musí to být opravdu hrůza.“

       „Ano, to je.“

       „A ty nemáš takhle strach jezdit na lyžích, teď, když jsi tohle zažil?“

       „Né, že bych se nebál, když jsem poprvé po tom incidentu obouval vázání, ale člověk se tomu nesmí poddat. To by pak přišel o všechnu tu legraci, kterou může zažít.“

       ´On je prostě skvělý,´srdce jí plesalo.´Tak mladý a nebojácný a dokáže o čemkoliv tak důvěryhodně vyprávět. A vypadá tak vyspěle a přitom nezkaženě. Jako Karel…Ale to už je dávno.´

        „Úplně s tebou souhlasím,“ řekla Věra.„Ale teď, teď už toho ježdění mám dost. Zastav někde…třeba tady.“

        Sporťák ještě pár vteřin vrčel a pak si to nasměroval na místo, kde se polní cesta rozšiřovala v, pro tuto situaci jako stvořené, malebné odpočívadlo. Nebylo to sice žádné dálniční parkoviště, ale pro účel zastavení posloužilo výborně. Široko daleko nikdo a nic než tma. Přikop mezi silnicí a polem vstříc zdobily ovocné stromy a pole spíše připomínalo bitevní pole, neb oraniště sotva pokosené zjizvily blátité otisky podrážek honců pozdních lovů. Měsíc, žlutavý to souběžník matičky Země, se krčil za vysoké stromoví topolů, smrků a jiných jehličnanů, jež probodávaly hroty svých kmenů půlnoční tvář mrtvé oblohy, v nedohledném lesíku podél niv.

        ´Teď a nebo nikdy,´rozhodla se bezmezně Věra.

        Objala ho něžně kolem krku až mohl cítit, jak mu její bělostné ruce kloužou po hrudníku, přes prsa až na šíji a k hrdlu, lehce mu prstíky přejíždí po ohryzku k výrazné bradě, dotýká se rtů, hladí tváře a zajíždějí do bujných vlasů.

         Přivinula se v mžiku k jeho tělu, divíce se, že jí to šlo přes řadící páku a další vymoženosti automobilu tak snadno. Přitiskla svou hruď k jeho, on její výzvu opětoval. Hbitě ovinul své ruce kolem jejího pasu, pomalými pohyby laskal její paže, hýčkal je, vznášel se samou rozkoší a Novotná vrněla blahem.

          Přivřela oči, smyslně pootevřela ústa a chtivě ho políbila, div, že z něj nevysála život. Zmítána vášní překročila milence sedajíce si na něj rozkročmo ukazujíce se tak Janovi v celé své kráse.Zapřena do jeho ramen, předváděla milci přenádherný pohled na svůj výrazný výstřih společně doplněn o hladká stehna, která jej živočišně svírala a drtila v milostném sevření. Toužebně vzdychala při sebemenším Molochově dotyku. Výskal ji v dlouhých hustých loknách a stále líbal. Tváře jí hořely, náruživě vydechovala a prsa se jí v jejích olivových šatech roztomile nadouvala. Dvě bytosti v zápalu náklonnosti, objímající se na předním sedadle špičkového vozu. Mazlil se s jejími půlkami skrytými pod zelenavým oděvem, což způsobovalo Věře neutuchající slast. Oplácela mu ji stejnou mincí. Líbala ho na líce, laskala mu ušní lalůčky, olizovala mu hořící rty a celovala jej na svalnatém krku. Hrála si s rudou kravatou a rozepínala knoflíky prvotřídní košile. Prsty kroužila po vypracované hrudi kolem jeho bradavek a liknavě postupovala od hrudníku přes břicho až k rozkroku kalhot. Pohrávala si s lesklým opaskem, když v tom jí zarazil ruku a striktně přerušil: “Tady ne. Zavezu nás ke mně.“

                    

         Dům, kde Moloch bydlel, nebyl žádnou výhrou v loterii. Prvorepublikový činžák, před nímž stály dva kontejnery s nápisy Pouze sklo a Laskavě lahve sešlápněte nebo ve stylu sprejerského art nouveau Ecstasy rulez. Podobné výroky neznámých mladistvých zdobily též zdi pozdně secesního domu. Flojdi do plynu, americké vlajky, znaky hippies anebo Nord, THC, free-cat či jiné podpisy moderních umělců se zde týden co týden střídaly, takže zeď domu často připomínala obrazy George Braquea. Údivem byla, že okolní domy v uličce se nemohly honosit takovou výzdobou jakožto Janův činžák. Ovšem společným znakem všech budov kolem byla opadávající omítka z vyšších pater, pokroucená barva dřevěných okenních rámů promrzlých tuhými zimami, osvětlení společného schodiště s popraskanými žárovkami. Stavba s Molochovým hnízdečkem lásky se zdobila také zastaralým výtahem z 30.let – taktéž nefungoval. Stejně jako většina věcí v domě.

         Věra nevěřila vlastním očím, když zhlédla domovinu prince svých snů.

         „Tady opravdu bydlíš?“ nevěřícně koukala.

         „Ano,“ krapet  trapně konstatoval Jan.“Ale neboj se. Já vím, vypadá to hrůzostrašně, ale byt mám v pořádku. Uvidíš, neboj.“

         Ale Věra se bála. Jen když jí otevřel dveře od vozu a ona vystoupila jednou nohou na chodník ocitl se její špičkový podpatek v látce neidentifikovatelné konzistence, jež připodobňovala  vzhledem  i zápachem kyselinu chlorovodíkovou a zbytky rohlíku s máslem. ´Hnus,´ pomyslela si Novotná, která začala mít strach. ´Kam jsem se to vlastně dostala? Sakra. Kam jsem se to zas nechala zatáhnout. Teď se z něho vyklube úchyl nebo narkoman. Vždyť já už ani nevím, co ti mladý berou. Nějaká ta marihuána nebo něco takový, to dřív letělo, ale teď – samá syntetika. Bože.´

          „V pohodě, Věruš! Z toho si nic nedělej. Nahoře tu lodičku umyjem.“

          „Jasně,“ mírně nuceně se usmála Věra.

          „Já vím, že to tu vypadá odporně, ale věř mi. V klidu,“ ujišťoval ji nervózně vyhlížející Moloch.

          ´Nahoře ji umejem. Věř mi. Sakra, jak mu mám věřit v takovým bordelu kolem.´Plašila se Novotná a vidina pohádkové rytíře se jí počala rozplývat.

          Obrovitánské zřejmě dubové dveře patřící dle parafy nějakému Mad Ostenovi ji utvrzovali v tom, že by se měla, co nejrychleji sebrat a zmizet pryč. Ale ta představa vášnivé noci s takovým sladkým zajíčkem…´Bože, to je dilema.´ Každá jiná v jejím věku i postavení by ho slušně požádala, aby ji odvezl domů a výstižně mu vysvětlila, proč z dnešní noci nic nebude, ale ona ne. Poblouzněná jeho vzhledem a vystupováním, neustálým omlouváním se za stav ulice a domu v němž bydlí, stále kráčela dovnitř v jeho doprovodu za zády neznámo kam, jista si jen tím, že tahle noc možná bude její poslední.

          ´Když už poslední, tak aspoň se vším. Na takovým hřebci klidně až do pekel.´

          Vrata bouchla.

          Po hmatu s jistou dávkou zkušenosti Jan sáhnul po vypínači. Zářivky zablikaly a Věře se naskytl pohled na krátkou leč mohutnou chodbu. Nevypadalo to tak strašně jako venku, v rozích chodby sem tam vysely pavučiny, některé rohy byly obité, ale to bylo snad všechno. A pak už jen to blikající světlo. Nepříjemně skákalo, každých pár vteřin způsobovalo, že se ocitali nečekaně uprostřed černoty. Oči si nemohli zvyknout a tedy Jan, ať z tohoto či jiného důvodu(nejspíše pak strachu, že se Věra rozkouká v ponuré chodbě více a všimne si tak dalších nesrovnalostí než rohů a pavučin) zavelel: “Pojďme.“

          Jejich první kroky směřovaly k staromódnímu výtahu. Jan, snad v pomatení smyslů, doufal, že prastarý mechanismus bude pro tuto chvíli pracovat a oni bez hnutí brvy se přemístí do jeho bytu ve druhém patře.

          Jak byl před Věrou zklamán, když přístroj, jako náhodou nefungoval. Faktem bylo, že nefungoval nějakých 50 let.

          Po schodem to byl nicméně větší oříšek. Do prvního mezipatra to šlo lehce. Věra se přidržovala zábradlí zavěšena v Janovi a v duchu se předříkávala všechny modlitby, které znala. Samozřejmě, že byla zatvrzelý ateista, ale v případě největšího nebezpečenství i nezatvrzelejší bezvěrec konvertuje. První problém se objevil až  za prvním mezipatrem. Prasklá žárovka se jevila jako nepřekonatelné nástraha. Pro Věru neznalou místa obzvlášť. Ale s Janem po boku to zvládli snadno. V poschodí Moloch okamžitě zažhnul zářivku a mohli pokračovat.

          „Tady bydlí paní bytná,“ šeptal Jan a potichu nakračoval.

         ´Tak paní bytná…hmmm,´pomyslela si Novotná. ´Co to bude za výkvět ulice?´

         „Musíme být potichu,“ pořád šeptal. „Má nastražené uši ve dne v noci.“

         Věra kývla a přiložila si ukazováček k ústům. ´Teď večer, po půlnoci. Paní bytná tak akorát spí.´

          Náhle se jí přes v lodičce zakleslou nožku mihla zvířecí hbitostí šedá šmouha nemalé velikosti a rázem zmizela v charakteristickém otvoru ve zdi.

          „Potkááán, potkááán,“ řvala Novotná.

          „Klid, Věro, klid,“ uklidňoval ji šepotavě Jan. „To byla jen malá myška. Nic víc, nic ti neudělá. Hlavně potichu, prosím.“

          Věra se strachem klepala po celém těle, třásla se a ze všeho nejvíc si přál být odtud, co nejdřív pryč. Nebo aspoň u Jana v bytu, který jí snad dá nějakou tu oporu proti tomuhle chaosu, i když představa vášnivého sexu mezi hejnem nečistých přenašečů moru ji naháněla čím dál tím větší hrůzu.

           „Kdo to tady zase ječí?“ vrzly dveře paní domácí a v chabém světle se uprostřed dveřního obložení zjevila šedivá stařena, někdo by až mohl říci baba. Ve špinavé zástěře, se starým smetákem v ruce a odérem Alpy v ovzduší se hrnula do dveří. S chraplavým povykem a koštětem připraveným do boje nastoupila do dveří, které svým odulým tělem celé zabarikádovala.

           ´Kriste pane,´pomyslela si Věra o kterou se pokoušely mrákoty.

           Když ale babizna uviděla vlastního nájemníka sklopila zbraň, nasadila skoro až miloučký avšak místy bezzubý úsměv a propitým hlasem, jímž se snažila mluvit, co nejvíce lehce a svěže, ač se jí to vůbec nedařilo, pravila:“Á, pan Moloch. To jsem nevěděla, že takhle pozdě v noci to budete zrovna vy. Moc se omlouvám. A vedete si společnost… Tak to doufám, že jsem vás neurazila…“

           „Dobrý večer, paní bytná.“Kýval hlavou Jan.

           „Dobrý, dobrý…To víte, takhle v noci člověk nikdy neví, kdo se tady může objevit. A to víte, že jsem tady minulý týden…ne ne…minulý týden to nebylo. Teď si tak vzpomenout…předminulý čtvrtek, možná pátek, no, možná v sobotu…jo…v sobotu to bylo, protože v sobotu ti gauneři chodí do hospody…takže v sobotu předminulý týden…“

           ´Už aby na tom koštěti odletěla.´Supěla Věra a nervózně mrkala a šťouchala do Molocha, který ač nerad, avšak ze slušnosti poslouchal, jak potomci místních nájemníků po sobotních tazích po hospodách počmárali dveře paní domu.

            Když se ale čarodějnice rozpovídávala o díře ve střeše a neschopnosti družstva ji spravit, tak se Moloch neudržel a klidně, leč přímočaře zasáhl:“ Paní bytná, víte, my spěcháme. Tedy doufám nebude vám vadit, když vás opustíme, že? Povíte mi to jindy. Zas až vás na chodbě.“

            „Ale co vás nemá, pane Moloch, jasně. Mějte se. Přeju vám pěknou noc.“ Zubila se bezzubá stařena a zabouchla dveře.

            „Vám taky.“ Cedila přes zuby potichu Věra.

            Moloch si pouze povzdechl:“Promiň, Věro, moc mě to mrzí. Asi to nebyl nejlepší nápad zvát tě zrovna sem. Úplně bych pochopil, kdyby z dnešní noci sešlo. Jestli chceš tak tě bez řečí odvezu zpátky na ples nebo jestli chceš tak domů.“

            Tím, co právě řekl, Novotnou zcela dostal. Nevěděla, co říci. Takový hezoun, který bydlí v baráku na spadnutí  s majitelkou čarodějnicí a kde mají doslova myši pré. ´Můžu s ním zažít to nejlepší ve svém životě nebo se seberu a jako malá ustrašená nudle uteču domů, kde se schovám pod peřinu? Můžu mu, sakra, věřit? A co mě doma vlastně čeká? Nebo na tom plese? Zase ty samý tváře, samý žvásty, nic novýho. Kolik mi je? Bude mi 49. Sakra. Tolik. A co mám? Peníze? A co z nich? Jsem stará a ani ty prachy mi mládí nevrátí. Strach? Přesně. Mám strach. Z manžela, co mi zase řekne, ze slečinek, čím mě zase pomluví, z Honzy… proč z Honzy? Nemám strach z něj,´uvažovala Věra. ´Mám strach z tohodle baráku. Ale to přece nemusím. Vždyť on se o mě postará. On je to jediné, co je na téhle chatrči pěkné. To krásné všude kolem.´

            Přitiskla se k jeho paži a zavrněla:“Pojďme, co nejrychleji do tvýho bytu.“

            Jan neprotestoval. Chytil Věru do náruče, ta zavýskla a on s ní vyběhl až do druhého patra. Pustil ji na zem, jen podpatky cvakly. V mžiku vytáhl z kapsy kabátu klíče a otevřel dveře od bytu.

            Tmu v pokoji narušovalo jen světlo probleskující okny z ulice.

            Vešel.

            Rozsvítil.

            ´To snad není možný.´

            To, co uviděla, bylo pro ni v tu chvíli něčím nepředstavitelným. Dokonce i Jan to na ní poznal.

            „Překvapená?“

            „To jsem.“ Pořád se z toho nemohla vzpamatovat.

            „Věřím, že jsi měla strach a určitě obavy z toho, jak to u mě musí vypadat, když bydlím v takové barabizně.“

            „Máš úplnou pravdu,“smála se Věra.“Myslela jsem, že tu budeš mít dvě stoličky, stůl a železnou postel s dekou a děravý polštář, ale tohle mě fakt dostalo. Myslela jsem, že budeš nějaký úchyl.“

             „Ale no to snad ne,“rmoutil se Jan.

             „To víš,když jsem viděla ten barák…“ vyzouvala si střevíčky, ale Jan ji zarazil.

             „To já jen, abych nepoškrábala parkety,“ omlouvala se Věra.

             „Jako doma, jako doma,“ pravil, zul se a zchodil ze sebe svrchník.

             Plovoucí parkety nádherně zněly, když po nich Moloch kráčel. Hodil kabát na bar a pomohl Věře z toho jejího.

             „Něco k pití?“

             „Dala bych si kafe, kdybych neurazila,“řekla Věra.

             „Fajn, půjdu ho udělat, zatím se posaď.“ Zmizel v kuchyni.

             ´Pěkná kuchyň,´sledovala po očku Novotná Molochovi kroky. ´A ani zbytek není špatný.´Dumala, když se rozhlížela po zbytku místnosti.

             Sedla si na pohovku, sametově černou, která společně se stejně černými křesly, dotvářela dojem moderní sedací soupravy. Před ní na stolku, který nemohl být vyšší než půl metru, leželo několik časopisů, většinou cizojazyčných a velice barevných. Právě ta barevnost Věru na první pohled upoutala.

             ´Ta čistota, to bílo,´nemohla uvěřit, že je pořád ve stejném domě, když se dívala na zdi. Hledala lustr, ale žádný tam nebyl. ´Žádné poblikávání.´Libovala si. Zdrojem světla byla impozantně sestavená síť obrovských módních lamp rozmístěných po celé místnosti.  Na malém stolku stála podlouhlá stříbřitá televize s DVD přehrávačem, vedle níž rostl popínavý fíkus benjaminus.

              Vstala, šla k oknu. ´To přece nemůže být ten samý barák s tou děsnou domovnicí.´ Ferrari 575M Maranello ale stálo pod oknem, lampy lehce osvětlovaly chodník a protější domy a popelnice pořád nesly roztodivné nápisy. ´Fakt je to ten barák.´kroutila hlavou.

              „Copak je venku tak zajímavého?“ Ptal se Jan. Odhrnul štos literatury a položil na stolek podnos se šálkem kávy, cukřenkou a jedním panákem zlatočervené tekutiny.

              „Ale nic, jen tak se dívám,“ řekla Věra a přisedla si tentokráte do křesla.

              „Tak co říkáte, paní továrníková? Líbí se vám u mě?“

              „Líbí,“přitakala Novotná.

              „Nevěděl jsem, jak to máš ráda? Tak se omlouvám, kdyby nechutnalo.“

              „Určitě bude chutnat,“ ujišťovala ho Věra a zamíchala do kávy kostku cukru.“Vynikající. Přesně tak ho mám nejradši. Černý a ne moc sladký. (usrkla) Máš to tady opravdu moc pěkný. Ale proč bydlíš v takovédle díře? Vždyť ty máš na lepší.“

              „To víš. Byty se dneska těžko hledají. Všude je plno a družstvo za to chce nekřesťanské peníze. Já jsem rád, že jsem tento byt koupil dost levně a zbytek jsem stejně musel celý věnovat na rekonstrukci. A spolubydlící? Většinou je člověk rád, když je nepotká ani na chodbě a na paní domácí se stačí jen občas mile usmát a dá pokoj. Co víc si přát? Pěkný byt a dobré vztahy se sousedy.“

              „Pravda, pravda.“ Souhlasila Věra. „Co to piješ?“ Vyzvídala.

              „Skotskou s ledem.“

              „Uf, to je na mě moc silný,“ svíraly se jí koutky. „Jak to můžeš pít? Tobě to chutná?“

              „Věř nebo ne, ale opravdu chutná.“

              „To já bych to pít nemohla.“

              Pak už jen mlčeli.

              Moloch pomalu upíjel ze skleničky skotskou a zálibně si Věru prohlížel. Ta se na něj usmívala a tu a tam na něj mrkla. Molochovi tyto náznaky stačily, aby se odhodlal k samotnému činu. Odložil skleničku, vstal a šel k Novotné.

              „Mohu, paní továrníková?“

              „Ale samozřejmě.“

              Jan ji chytil kolem zad a zespod lýtek a v náručí ji pomalu zvedal.

              „Počkej,“ zavřískla. „Ještě lodičky!“ Zasmála se a už kopáním a třením kotníků o sebe shazovala obuv na plovoucí podlahu.

               Nesl ji směrem ke dveřím, za kterými si Věra představovala ložnici. Nemýlila se. Vpadli do ložnice a před jejími zraky se objevilo obrovitánské letiště bíle povlečené. Hodil ji na lůžko a intimně políbil na líčko. Otočil se vedle ní, shodil ze sebe sako, které v mžiku leželo na zemi. Věra se mezitím posadila na postel a snažila se rozepnout zip svého zeleného kostýmku.

               „Počkej, pomůžu ti.“ Řekl Jan a jedním mohutným škubnutím zip sjel až k bederní oblasti Věřiných zad. Věra sundala ramínka šatů a dala se do práce s krajkovanými punčochami

               Moloch se zbavil kravaty, ta hnedle letěla za sakem, ale když si rozepínal knoflíky značkové košile, bleskla mu hlavou myšlenka. Snad tak trochu z nečistého svědomí, možná, že byl až příliš morálně založený, a otázka, která mu vyvstala v mysli(leč se pro tento okamžik vůbec nehodila), mu musela býti Věrou přeci jen zodpovězena:“Opravdu to chceš udělat?“

               Věra se k němu otočila, šaty skrčené kolem pasu, pouze v rudé podprsence, která poutala Janovu pozornost, a koukala na něj.

               „Opravdu!“Konstatovala překvapeně. „Proč bych neměla, ty můj zajíčku?

               „Víš, Karel a tak.“

               „Jó Karel,“ smála se Věra, olízla Janovy rty a šibalsky se usmála. „Toho nech tam kde je?“Vrhla se na Molocha až ho srazila na záda a chtivě ho políbila.„Každý  má přece nějakou tu chybičku.“

 

                                        KONEC


Katerina
20. 11. 2003
Dát tip
Nápad je dobrý (jak už jsem psala :-)), provedení silně pokulhává, ale na to stačí trénink, číst po sobě, ověřit si vyjmenovaná slova a zjistit, jak se používají uvozovky...

Papulipida
03. 09. 2003
Dát tip
No, přečetla jsem od prvního slova až sem. Pokud je záměrem napstat "mýdovou" operu s hloupými postavami, které vedou hloupé dialogy, pak je dílo povedené a moc pěkné. Pokud je to psáno s vážně ... tak ... nezbývá než říct, že náhled na svět má autor poněkud zvláštní ... :-)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru