Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
Zlaté kapradí
datum / id14.08.2003 / 91878Vytisknout |
autorRacek2
kategoriePovídky
zobrazeno697x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Zlaté kapradí
 

Zlaté kapradí

 <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Vlastnictví zlatého kapradí propůjčuje svému majiteli kromě jiného jasnozřivost.

 

 Michal ještě nestačil ani zaparkovat auto a už viděl v okně Bártovou. Zamávala na něj a vmžiku stála na schodech před domkem. Chvátala k plotu:

-         Dobrý večer, dobrý večer, pane inženýre, už jsem si říkala, kde jste…Upekla jsem koláč, pojďte na kousek. Ženu máte pryč, nikdo vám neuvaří…, hadí jazyk se jí jen kmital. Byl to on, kdo rozemlel stokrát za den všechny místní události a stvořil je v úplně novou historii…

Michalovi se moc nechtělo. Za necelý týden už byl u sousedky třikrát. Je pravda, že si vždycky pochutnal, měl se jako král, to Helča, jeho žena by mu tak nepodstrojila, jestli vůbec, ale poslouchat k tomu místní klepy….

-         Díky, paní Bártová, teď nemůžu, možná později, musím ještě něco udělat.

-         No jo, no jo, to já vás nebudu rušit, pane inženýre, no jo, když chybí ženská ruka…

To Michala podráždilo: jaképak : chybí ženská ruka: Helena odjela jenom na týden, teda zatím…

-         Ne nadlouho, ne nadlouho, paní Bártová, je tam jen na deset dní.

Sousedka se zvědavostí přímo přisála na plot:

-         A kampak jela Helenka? Prý k moři, no jo, když podnik přispěje…

Naštěstí už byl u domovních dveří:

-         Do Chorvatska, zatím nashle.

Bártová za ním ještě volala: a  přijďte na tu večeři. Pro samotnou ženskou je toho moc….

  Nemáš toho tolik vařit, ježibabo, pomyslel si a zabouchl za sebou dveře.

Byl sám.

Už kolikátý den. Helena byla v Chorvatsku. Pošta žádná, zásoby mizivé, ledničku jen zkontroloval pohledem a zase zavřel.. Zítra dojede nakoupit, ale dnes, dnes nebude dělat nic. Měl za sebou namáhavý den. Odkopl boty pod zrcadlo a rozvalil se v křesle před akváriem. Rybičky choval už jako kluk. Když se s Helenou odstěhovali na venkov, zdálo se mu trochu divné mít akvárium, když kousek od domu byl rybník plný ryb. Zbytečné…, ale nakonec zjistil, že jedině koukáním na rybičky je schopen dokonale si hlavu vyčistit.

   I teď seděl a koukal na paví očka. Od rána nejedl, ale ani hlad momentálně neměl. Během hodiny mu v břiše kručet bude. Pak teprve bude hlad řešit. K Bártové se mu nechtělo -  ježibaba, jak spěchala k plotu, div se nepřerazila… Beztak jí jen svrbí jazyk, aby mu řekla, co  každý věděl: už slyšel, že Helenu viděli ve městě s nějakým vousáčem.. Nemusí to poslouchat ještě jednou od Bártové. Stačilo, že si ho vzala stranou kolegyně Irenka…nechce dělat drby, ale jemu to říct musí. Prý z přátelství. Do háje s takovým přátelstvím.

   Nebyl žádný hlupák, něco takového čekal vlastně celá léta.  Někde četl, že nevěra je vlastně běžná věc, ještě si předsevzal, že on žárlit nebude -  a tu máš čerte kropáč. Místo zuřivé žárlivosti cítil ale spíš tichý a odevzdaný smutek. Věděl, že temperamentní a veselé Heleně nemůže stačit. Helena potřebovala pozornost publika, velké sály, velká gesta – a co s tím na vesnici…Dokud bydleli v Praze, bylo to něco jiného. Ale po revoluci nová doba rozhodila staré pořádky tak dokonale, že téměř ze dne na den se ocitli bez bytu. Naštěstí zrovna  Helena zdědila domek po babičce - a tak se odstěhovali tam. Domek velké opravy nepotřeboval, práci našli oba:  život nabral klidnější rytmus, Michalovi to vyhovovalo - sám byl původně z vesnice. Helena se snažila být spokojená, ale nebyla, nemohla být. Chyběl jí rozlet, možnosti, společnost. Taky proto si předplatila troje noviny, několik časopisů a udělala řidičák, aby mohla jezdit do města do knihovny a do kina. Michal jí nic z toho nerozmlouval, naopak podle svých možností ji podporoval. Byl šťastný, že je s Helenou…ale poslední rok ona nebyla šťastná s ním. Viděl to a cítil.

   Věděl o sobě, že je suchar, a tajně doufal, že tuto svou nedostatečnost nahradí věrností a tolerancí. Trpělivě snášel, že si z něj chlapi v hospodě občas utahují, ale opravdu nebyl za celou dobu manželství Heleně nevěrný. I když nevěra, co je nevěra? Že Irena na něj dělá oči a jemu to zvedá sebevědomí, za nevěru nepovažoval. Komu by nedělal dobře zájem ještě jiné ženy, než vlastní? Občas Irenu pozval na oběd, na víno,  rád si s ní zatancoval, ale víc nic. Helča by se zeptala lapidárně: Byl tam? Tak takhle nevěrný nikdy nebyl.

   Heleny by se ale  na stejnou věc zeptat neodvážil. Mlčky předpokládal, že jí nemůže stačit nejen stylem života, ale ani jako milenec.

  Dnes večer se nechtěl pouštět do hlubokých úvah. Musí se rozhodnout, co s večeří: má dvě možnosti – buď si otevře poslední konzervu rybiček, anebo půjde do ježibabí sluje.

  Nechtělo se mu to ani to. Nechtělo se mu nic. Myslet se mu nechtělo, hýbat se mu nechtělo. Natáhl se po dálkovém ovladači a pustil TV. Téměř ihned ji zase vypnul. Všichni tak mladí, úspěšní a in…nic pro něj.

  Ne, večeře u Bártové mu nestojí za účastné pohledy a utěšující řeči. Rozdělal rybičky a ukrojil si chleba. Ženské zatracené. Třeba mají jen velké oči.  Co na tom, že Helču někdo doprovází. Třeba je to kolega…však on taky jezdí někdy s Irenou na služební cesty, a bylo snad někdy něco?!Mohlo být, ale nebylo!

 Co na tom, Helča má hodně přátel, o jednoho víc nebo míň. On jí věří a nedá se zviklat. Jen kdyby se aspoň ozvala. Kromě jediné sms, že dobře dojela, o Heleně nevěděl vůbec nic. Mrzelo ho to, on jí psal z každé služebky, byť sebekratší. Je otázka, jestli o to stála. Nikdy neodpověděla, nepopřála šťastnou cestu, nic.

   Ještě s krajícem v ruce vstal a zamířil do ložnice. Najednou šlápl na něco pod kobercem. Kulička nebo něco takového. Sehnul se a zvedl to. Zlatý prstýnek. Místo kamínku maličký list kapradí.  Nemohl být Helenin, ale kde by se tu jinak vzal? Helena takový prstýnek nikdy neměla… Musel být Helenin, ale kde ho vzala…

   Najednou v něm všechno povolilo. Jako smyslů zbavený se vrhl do Heleniny skříně…Věděl že někde na dně skříně schovává malou šperkovnici. Vyházel všechno na jednu hromadu – teprve pak jí uviděl..Vzal malou krabičku do ruky…a zase jí odložil. Nechtěl vidět, co je v ní. Další zlaté kapradí – přívěsek nebo náramek do soupravy? I kdyby, všechno už věděl. Helena nebyla u moře s podnikem, jak mu tvrdila.

 Bezradně se díval na hromadu šatů, stejně, tolik jich dřív Helena neměla, nebo se mýlil? Kdyby se zeptal, tvrdila by, že už je na ní viděl. Možná své ženě v mnoha směrech nestačí, ale blbec není. Tenhle šátek tedy určitě předtím neměla. Zlatý, na něm vyšité větvičky kapradí. Kdo jí ho koupil, který chlap…možná vousáč, nebo jiný, co na tom záleží…Začal do hromady bušit pěstmi, kopal do ní, až rozkopal oblečení po celém pokoji…

   V tom zaslechl kroky: prudce se otočil: ve dveřích stála Bártová a vyjeveně koukala. Asi vypadal zuřivě, protože ucouvla o tři kroky…

-         Pane inženýre…já jenom…šla jsem se zeptat…večeři…otevřeno…, blekotala vyděšeně…S něčím pomoct?

Teprve to ho vzpamatovalo.

Teď blábolil pro změnu on:

-         uklízel…trochu uklízel…nepořádek je strašná věc…, hrozil se, co mu padá od pusy, ale blábolil dál: ne, ne, díky, sám…všechno sám…jsem po večeři…

Vyprovodil Bártovou až ke dveřím, pak zamkl a dopadl na židli v kuchyni. Panebože…co to udělal…

  Tu noc nemohl usnout a když konečně usnul, zdálo se mu, že jde lesem a všude okolo něj roste zlaté kapradí, vyšší než on.

   Tři dny chodil kolem hromady šatů jako kolem horké kaše. Nepřinutil se jí dotknout, pálila by. Poslední večer věděl, že to udělat musí. Aby tu povinnost oddálil, dvě hodiny seděl u Bártové a poslouchal drby. Pak přišel domů a když cpal oblečení bez ladu a skladu do skříně, měl zavřené oči. Už nešlo o to, aby Helča nepoznala, že se jí hrabal ve věcech. Už nešlo o nic. Nikdy jí nestačil. K čertu se vším. Pojede si utrhnout svoje zlaté kapradí.

    Měl před sebou  a pro sebe poslední noc. Nakrmil rybičky, všechno pozhasínal, zamkl na dva západy a nastartoval auto.

  Bártovou přilákal k oknu hluk motoru. Zahlédla už jen koncová světla sousedova peugeota. A pak už jen omámeně koukala, jak cesta před sousedovou brankou začíná světélkovat a ve tmě z ní jako plameny vyrůstají zlaté listy kapradiny.

 

/12*8*2003, 15:19 hodin, horko, sucho, přesně rok po povodni/

.

     

 

  

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.08.2003 00:00:00dát kritice tipkatugiro
pěkně napsané, poutavé, závěr na můj vkus moc mimo... :)
*
na prstýnek šlápl až několik dní po Helenině odjezdu? tss tss... :)
14.08.2003 00:00:00dát kritice tipBadlerka
Výborné!! Ale chtělo by to možná ještě nějaký konec
14.08.2003 00:00:00dát kritice tipPalladáh
Líbí a dobře, že tam výše zmiňovaný konec není, aspoň si můžu něco domyslet a není všechna práce na autorovi:-)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.