Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Epidemie

16. 08. 2003
0
0
1010
Autor
Zenra

Tohle kraťounké dílko vzniklo vlastně jen proto, že jsem potřebovala do něčeho zakomponovat své úvahy o smrti.

 

Jeho otec do něho vkládal veškeré své naděje. Jediný syn,  při jehož narození přišel o milovanou ženu. Elmara vychovávaly sestry.

Možná i proto, že otec nenacházel pro samé starosti s obchody pro syna volnou chvíli a vlastně i díky neomezené sesterské lásce, stal se z malého Elmara rozmazlený chudinka, který jen očekával, co dostane místo aby se snažil o to sám přičinit. Když byl malý všechno mu procházelo, snad i proto, že mu komplikace při porodu způsobily částečné ochrnutí levé paže, a tak ho všichni litovali. Zvykl si na to.

Přivykl svému postavení opečovávaného benjamínka z dobře situované rodiny. Nechápal starosti svých vrstevníků, kteří se museli starat nejen o sebe, ale i o své mladší sourozence a mnohdy byli nuceni pracovat, aby zachránili rodinu před nouzí. Nechápal to a vlastně se o to nikdy ani nepokoušel. Stačilo, že jemu se vede dobře a nebyl sto připustit, že by ho mohlo někdy potkat to, co jeho méně štastné přátele. Přátele? On vlastně nemohl nikoho nazvat svým přítelem. Žil sám pro sebe svůj ubohý, zaslepený, spokojený život, bez zjevné potřeby někomu pomáhat nebo se alespoň naslouchat jeho strastem.

 

Epidemie

 

Roky plynuly a z chlapce Elmara se pomalu stával muž. Tedy alespoň tělesné znaky tomu napovídaly. Uvnitř byl stále tím stejným dítětem, jaké z něho udělali jeho blízcí.

Sestry opouštěli jedna po druhé rodné hnízdo, až jednoho dne Elmar s otcem osiřeli. Byla to pro oba nová situace, které těžce přivykali. Až otec usoudil, že je v domě zapotřebí ženská ruka a našel sobě ženu a Elmarovi macechu. Zpočátku spolu všichni tři vycházeli dobře, otcovy obchody jen vzkvétaly a zdálo se, že nic nemůže narušit rodinné štěstí.

Až jednoho letního večera. Rodina seděla u večeře, ze které je vyrušil křik souseda řítícího se po ulici: „Mor,máme tu mor.“! ječel, až se celá ulice rozezněla tónem jeho hlasu.  I větvoví stromů přijalo na několik dlouhých měsíců zvuk její písně. A za dlouhých teplých večerů, kdy zřízenci vynášeli rozkládající se těla podlehnuvších obětí daleko za osadu, aby je pohřbili odděleně od ostatních, se z korun ozýval vánkem oživovaný šepot:“Mor, mor, mor…“

 

Obětmi se stávali většinou ubožáci jejichž nuzné podmínky představovaly živnou půdu pro rozvoj nákazy. Zbohatlíci se čtvrtím, v nichž se mor rozšířil, zdaleka vyhýbali a komunita  se tím rozdělila na dvě části – zdravé a nemocné,  potažmo chudé a bohaté. Elmara poslal otec k nejstarší sestře. Přece jen se příliš obával o své nejmilejší dítě, o svou naději.

Za nějaký čas se konečně zdálo, že je epidemie zažehnána a život se pomalu vracel do svých vyjetých kolejí. Otec po zralé úvaze dospěl k rozhodnutí, že odejde na zasloužený odpočinek a předá synovi rodinnou tradici.

Toho dne vstával velmi časně, nemohl dospat, trápila ho zvyšující se horečka a stále hlasitější kašel, kteréžto problémy mu ale neznemožňovaly tělesnou a duševní aktivitu. Rozhodl se poslat pro syna. Napsal dlouhý dopis, ve kterém mu vylíčil povinnosti k rodinné tradici  a svou touhu, aby se stal jeho nástupcem. Dodalo mu to sílu a naději. Nemoc se o něj stále pokoušela, přesto se rozhodl navštívit hrob svých rodičů, aby se smířil se svým  vlastním stářím.

Vyšel na kopec, za nímž už spatřil místo posledního odpočinku svých předků, ale najednou se cítil tak malátný, že si musel chvíli odpočinout.

Zastavil se naslouchal. Jeho mysl zastihl lehký závan vánku, myšlenek větru, který jakoby neváhal svou silou přemoci celý svět a přesto stále setrvával na stejném místě, nehodlaje na tomto stavu nic měnit.

Nevěděl proč se zastavil, možná chtěl cítit volnost. Nic jen existenci. Samou podstatu bytí. A přesto se neubránil myšlenkám, rušivým, nechtěným, jež zaplavily jeho hlavu jako nespoutaný vodopád slov, věcí, pohybů a pocitů. Najednou byl tam, pak zas jinde, neovládal pochod a sled věcí, které se ho dotýkaly a přitom mu byly vlastně úplně cizí.

Nebyl schopen tento stav objektivně zhodnotit, ani nechtěl. Měl v sobě něco zvláštního a zároveň něco nespoutaného. A najednou jakoby se v hlavě rozjasnilo, všechny myšlenky utekly. Dostaly strach z něčeho většího, mocnějšího. Vnímal onu sílu, ale nebyl sto ji pochopit, k čemu taky. Prostě tu byla, to stačilo. Podal se jí. Nechal se jí unášet do vzdálených světů, ve kterých byl jen on a síla.

Náhle začala nabývat tvar. Nebyl schopen pochopit podstatu jejího bytí, proto se začala měnit do podob, které znal. Nechala ho vybrat. Chvíli vnímal bytosti, které jeho oko nikdy nespatřilo. Když nabyla prvního tvaru, který znal ze své předchozí existence, přestala se měnit a on usoudil, že stojí před něčím ohromným, něčím, co jej přesahuje a co není schopen se současnou úrovní svých myšlenek přijmout.

Smířil se s tím, divil se jak to šlo lehce, a začal se jí přizpůsobovat. Přijal její ztělesnění za své, její chuť, vůni, tvary, všechno mu připadalo známé. Jakoby to někdo vystřihl z předem zažitého děje, z života, který skončil před dávnými věky a který stále sděloval své poselství.

Netušil proč, ale cítil se najednou tak lehký, lehký, stále lehčí….

Náhle ucítil jak do něj proniká a on se stává její součástí. Jejím dílem, který hledala k utišení touhy po kompletnosti.

Nebránil se jí ani nepospíchal, naplno se oddával tomu nepoznanému stavu. Nechával se naplňovat láskou i nenávistí v jednom jediném okamžiku. V okamžiku, který změnil vše, co až do této doby poznal a co považoval za jistotu. Žádná jistota nikdy nebyla, tohle si v tom jediném okamžiku uvědomil a nechávalo ho to naprosto klidným. Vnímal všechny těžkosti světa jako zbytečné, přišlo mu směšné, jak na nich donedávna lpěl. Rozesmál se nahlas, nic mu nebránilo. Smál se ubohosti, malosti, pocitu vlastní nepostradatelnosti,  který ho svazoval a který teď nebyl. Už neměl šanci jej ovládat  a určovat mu směr, teď si určoval směr sám. Byl z toho nejprve trochu zmatený, vnímal euforii neomezenosti, naplňovala ho, až ho úplně pohltila a on věděl, že tohle hledal po celou dobu své fyzické existence. To je ono! To je ten stav, po kterém jeho duše prahla a nemohla jí nikdy dosáhnout. Alespoň ne ve stavu, v němž se nacházel předtím než ji poznal. Přece se dočkal. Zasáhla ho svou rozsáhlostí, nevěděl, jak ji popsat. Pronikla do něj její síla, kterou tušil a z níž měl strach.

Najednou mu bleskla myšlenka. Není potřeba ji měřit, chápat, převádět ji do svých minulých rozměrů chápání. Věděl jaká je, věděl čím je , věděl všechno. Veškeré myšlenky, které byly kdy uvězněny v něčí hlavě mu najednou připadaly jako jeho vlastní. Přesto věděl, že nebyly jeho. A nejenom lidské myšlenky. Všechno, co chtěl kdy vědět, i to co zůstalo prozatím lidské mysli nepoznáno jej prostupovalo a zanechávalo po sobě stopy. Jeho duší protékala řeka faktů, která kdysi zaměstnávala jeho mozek i těch, která jej vůbec nenapadla a která jej ani napadnout nemohla, protože jednoduše nepocházela ze světa, ve kterém splnil svou poslední existenci. Stal se součástí celku, jednotné skupiny, která dostávala smysl právě tím, že jej přijala za svého posledního chybějícího člena.

Přijala jej a on do ní vstoupil s naprostou samozřejmostí jako do místa, do něhož patří. Jako ztracený syn vracející se domů…

Jeho tělo leželo opuštěné na pláni, nad níž se slétávali supi ke své poslední hostině.

Ráno našli jeho bezmasé kosti lidé z vesnice. Jen další oběť epidemie, která zasáhla lidstvo a která si vybírala svou daň mezi ubožáky, kteří nebyli schopni se jí bránit…

 


katugiro
18. 08. 2003
Dát tip
zakomponováno je to trochu kostrbatě a musím přiznat, že mě ty úvahy nijak neoslnily - spíš bych čekal víc od příběhu... :) (pozor na čárky a i/y ve shodách)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru