Orel a holubice

Dětský pláč, dětský smích,

topí tvůj hlas ve starých šlépějích.

A překvapená holubice klove prst

doufajíc, že nastavíš jí zrní hrst.

Zlatý, zlatobílý okraj kolem její hlavy

dusí tě svou přítomností,

čekají zda přinese dobré zprávy,

ona však jen sedí a kdo ji nepustí?

Ty. Ty ji nechceš pustit.

Nechceš aby splnila svůj úkol

a tím tě opustila.

Je tvá, jenom tvá.

„Nikdy tě neopustím“ četls v jejích očích

a věřils jí.

Byla to tvá přirozenost věřit jí

každičké zavrkání.

A přece ti ji jednoho dne vezmou

a nebudou se ptát.

Nebudou chtít znát její sladké peří.

Nebudou chtít znát čemu věří.

Tobě?

Proč by měla tobě věřit?

Zná tě tak málo,

a přece s tebou prožila celý život.

Vzali ti ji. Je pryč.

Vzpomínky šlehají jak bič

tvou šedivějící hlavou.

Nad ránem řekou ptáci plavou.

Ale kde je ona?

Kde je tvá holubice?

Tvá mysl, vědomí i srdce?

Odešla neznámo kam,

v daleký světa kraj,

a vzala s sebou tvé srdce,

tvůj rozum, tvé plíce.

Vzala s sebou tebe.

Už vás nerozdělí,

 neroztnou v půli.

Svými činy splní vůli,

touhu po vtělení.

 <![endif]>

Už nejsi tady,

jsi tam s ní,

s ní zakoušíš dál všechny radosti,

všechny hořkosti a všechen žár.

Jste dva, nerozlučný pár,

dvě bytosti s křídly.

Orel a holubice.