Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se"Udělátko na mlčení"
Autor
Modona
\" VO CO DE ? Jedno z blues Václava Hraběte začíná veršem : To vám je divný pocit být večer v městě sám a na čele to nosit, ten zčervenalý šrám,... ............................. Člověk musel položit otázku : „A VO CO mi vlastně DE ?“ a za toho druhého, co mizí : „VO CO mu ŠLO ?“. A pak nezbývá, než přetlouct rozjizvené chvíle bez chatů, eSeMeSek, emajlové pošty, virtuálního rozechvění, kde upřímnost lze dovést za hranice vlastního sebezapření, ale chybí ten kontakt očí, těla, úst. Chybí vůně, pocit dotyku. To co je mluva beze slov. Chybí tu možnost mlčet. Vztekle zarputile, uraženě, ale i pomlčet si v souznění. Na sex tu máme knoflík, na úsměv grafiku a znaky, ale na mlčení, kterým se dají vyjádřiti básně, tu není udělátko. Tak VO CO DE?. Pro toho, kdo umí programovat rozsypanou rejží to přeci nemůže být překážkou. \" A tak jsem založila na jakémsi z Matrixových serverů \"noviny\" A VO CO DE, jako udělátko na mlčení, protože mít kde a mít s kým mlčet je důležité, že jo?:-))
Jo, chvílema je to příliš hlučná samota, nejen tenhle Matrix, ale Matrix jako takový. Znám v centru Varny hospodu s velikánskou zahrádkou, kde maj každý večer sraz hluchoněmí. Procházíš kolem stovek lidí, pohyb jako v mraveništi a žádný zvuk. Jako potápěč co dýchá pod vodou s přístrojem, kolem žraloci a malé ryby, mnoho pohybu a žádný zvuk.
Ti z kavárny ve Varně i ten potápěč ale vidí víc než písmenka, mnohdy tak zavádějící, chybí zvuk, potápěči i vůně, ale mají doteky, oči a těla.
I v tom tichu jsme chvílema příliš hluční, rušíme svým hlučením nálady nebo nenálady druhých, kteří se zastavili jen proto, aby nezůstali osamělí ve své ještě větší reálné samotě, ve svém ještě větším tichu, rušeném jen 5-tou, či 9-tou při svém 2-hém, nebo 3-tím. Někdy hlučíme zbytečně ve snaze, ví Bůh čeho, tak moc, až nás to samotné poleká, protože „to byla přece ta chvíle“, kdy patřičnější bylo mlčet, jen se letmo dotknout, aby ten, komu dotek patří, jej mohl přijmout a nebo raději přehlédnout.
A tak Ti já, co neumím programovat v BFLMPSVZ rozsypanou rejži, vyrobím „udělátko na ticho“, na mlčení, na básně, na úsměv i na dotek. Píšeš a ti, kteří potřebují dotek a úsměv a mlčení, přijdou a nechají se pohladit, nebo jen letmo dotknout a nebo Tvůj dotek raději přehlédnou.