Taková menší poprava

Honzu znal Karel ještě z Okresní mírové rady, kde K. několikrát za Svaz invalidů pronesl zbytečně referát o problémech zdravotně postižených.

Po referátu, který byl většinou, po evidentním nezájmu pléna, přijat silným potleskem, ho H. s úsměvem bodře plácával po zádech:  "soudruhu, tentokráts to teda nakop! ". O H. se povídalo, že při normalizačních prověrkách dojmul prověrkovou komisi vyznáním, že bez strany nemůže být. K., na rozdíl od H., soudruhem nikdy nebyl.

Brzy po Sametu si ho H. přetáhnul do podniku, kde řediteloval. Potřeboval prý "schopného ekonoma"... (asi schopného všeho).

Skočil mu na nabízenou funkci, na pěkný plat, na tykání. Hop. Na ředitelských poradách dosud státního podniku odvracel s úsměvem poznámky typu  " dnes se tuneluje všude... a nic... " a podezřelé transakce nepodporoval. Při probíhající privatizaci podniku už mu docházela víra v pravdu a zkroušeně se vrátil ke svému původnímu zaměstnání.

Dnes je H. úspěšným mužem. Má velký dům, velké auto, zimní zahradu, krytý bazén, stále opálenou pleť, úsměv na tváři, na klopě modrého opeřence a stále silné sociální cítění. Stýká se neobyčejně s neobyčejnými lidmi. Měl několik milenek a má nemocnou manželku. S ní má děti, které po studiích v zahraničí vedou nyní svoje jeho firmy. Lidé ho na ulici přehnaně nahlas zdraví, asi tak jako dřív.

Když K. ho potká nyní, vidí, že je, i po letech, pořád stejně usměvavý, bodře naladěný  a .... prázdný.