Samotář

Tak tohle je jedna z čtrnácti básní, které jsem psal jisté osůbce a které jsou zařazeny do sbírečky s názvem \"Omyl malého bůžka\". editováno 05/2006: no to je takový mazec, že jsem až uvažoval o smazání :D. Vskutku přínosná to byla epocha mého života :).

IV. (Samotář)

Rudé nebe
před tváří Měsíce
stiženého šrámy samoty
zjizveného ostřím ticha
se rozevřelo
a odstoupilo
tím zasadilo mi ránu
hlubokou a krvavou
jako ono samo.

Proč?
Proč???
Proč vlastně jsem
když kousky své duše
rozdávám všem
kteří jen berou
a chtějí víc
stále jen berou
ale nedají nic?

Doufal jsem že snad Ty
mi daruješ kousek sebe
avšak namísto toho
vidím jen rudé nebe
které mé srdce rozdírá
a Ty pouze přihlížíš
ale jak postupně se rozpadám
to ve svém světě nevidíš.

Až jednou budeš stát
na rozcestí rozhodnutí
a nebudeš vědět kudy kam
pak ohlédni se za sebe
uzříš že někdo stojí tam sám,
vyhlíží Tvým směrem a čeká,
přestože už téměř roztrhán,
že někdo se najde
nebo si někdo uvědomí,
o co všechno přišel
o co vše se připravil
tím že tomu samotáři
jen rudé nebe nabídl.

Bez lásky není života
jen suché živoření
poznal jsem pouze jednu její stranu
nikdy nenašel jsem odeznění.

---