...a zúrodníme pole

Nastal čas zapřáhnout se

můj milý koníčku do pluhu

toho okovu pro nedočkavé

když na dno studně už

nedohlédneš   a v partituře

jsou zapsány jen noty falešné

 

je čas začít se hrabat v hlíně

země kdysi dávno tak úrodné

 

a pokusit se znovu v potu tváře

vyorat to své políčko

ve tvaru srdce.

 

Půda bude tmavě hnědá

kyprá a dýchající semínky

a naše nahá šlachovitá těla

s popruhy bok po boku

temně budou zářit kontrastem

k letní tolik vybledlé obloze.

 

Krkavce na stromě nad námi

přehlédneme. K čemu přidávat

další úzkosti?  Val z kamení

   co den po dni

     nosili jsme

       z políčka

 

přece bezpečně ochrání

ty hranice naší obdělané půdy.

Prosívám ji mezi prsty. Voní

po lásce, trochu potem, trochu

parfémem z poličky v koupelně

trochu zmuchlanými prostěradly

po nocích, ach, ano, po nocích.

 

Však co se snese z oblaků

ze stromů, z toho keře v cípu

našeho pole, tomu se neubráníme

 

můj příteli

v orání.

 

---